O Worship festivale, který proběhne teď 12.4. na Vsetíně jsem již psal.
Protože jsem o Timothy psal i do diplomky, tak prozradím, že se Worship festivaly na Slovensku konají každý měsíc vždy v jiném městě a již třetím rokem s jednou zastávkou právě na Vsetíně. Tyto festivaly pak vrcholí festivalem CampFestem. Vše směřuje k tomu, aby skrze hudbu mladí lidé obnovili vztah ke Kristu, objevili nový rozměr modlitby skrze worship.

Kdo by měl zájem se s Timothy nebo Mariánem setkat, další příležitost bude za měsíc 3.5. od 18. hodin v divadle Illusion v Praze a 4. – 6. 7. opět v Praze na Křesťanské konferenci. Timothy zde povedou chvály (včetně závěrečného koncertu) a Marián bude mluvit na seminářích “Vedení chval” a “Modlitba a víra”.
Při jejich posledním vystoupení na festivalu Vox se podařilo časopisu Život víry udělat s Mariánem rozhovor, který vám s laskavým svolením můžu nabídnout.

Odkazy:
http://www.timothy.sk/
http://kk.kmspraha.cz/

 

 

NADCHNOUT PRO BOHA CELOU GENERACI
chce muzikant a vizionář Marián Lipovský


Co bys odpověděl na otázku, kdo je Marián Lipovský?
Chci být otevřený člověk, a doufám, že jsem. Miluji Pána Boha, dal jsem mu svůj život a chci mu sloužit. Tomu asi obětuji všecko. Mám manželku Ľudku...

...k té se ještě dostaneme. Nejdřív mi pověz, jak začal tvůj vztah s Bohem.
Do svých 17 let jsem byl aktivní sportovec, byl jsem ve speciální sportovní třídě...
To byl můj život. Mamka mě vodila na shromáždění Církve bratrské, a tam byli chlapci, kteří hráli muziku, a dost dobrou. Vzali mě do party a učili mě hrát na baskytaru, ale hodně povídali o tom, jak žijí. Jednou večer jsem přišel domů, klekl jsem si a řekl jsem: “Bože, nevím, co se stalo, ale už vím, že jsi, a chci žít pro tebe.” To byl zlom.

OSVOBOZENÍ OD SPORTU?


Jaké byly další důležité okamžiky tvého života?
Asi dva a půl roku potom jsem měl ze sebe hrozné deprese. Viděl jsem, jak žiji: Všechny ty sportovní akce začínaly diskotékou, končily diskotékou, byly tam různé noční party... Děly se divné věci. Třeba jsme se jednou úplně opili a druhý den jsme při zápase o třetí místo – bylo to na basketbalovém turnaji středních škol z celého Československa – nebyli schopní hrát. Já jsem vystřelil na vlastní koš. Kamarád chytil míč na čáře, proletěl za ni, zůstal ležet na žíněnkách... Každý čekal, kdy vyjde, a on tam spal.
Pán Bůh čistil můj život a jednoho dne moje deprese najednou skončily. Tehdy jsem poznal, že mě Bůh miluje takového, jaký jsem.

Jakým sportům ses věnoval?
Hlavní byla atletika. Byl jsem druhý na mistrovství Slovenska v překážkovém běhu, ve skoku do výšky třetí... Bylo to vážné, trénovali jsme dvakrát, někdy i třikrát denně. Byli jsme dobrá parta. Ale když jsem poznal ty chlapce, kteří mi vyprávěli o Bohu, tak se to nedalo srovnat. Dřív jsem měl celou kuchyň “vytapetovanou” diplomy a visely tam mé medaile, ale pak jsem to všechno sundal a řekl jsem: “Bože, můj život patří tobě,” a nakonec jsem se sportem skončil úplně.

Proč?
Jednou na prvního máje jsme s mládeží stáli na jednom kopci u ohýnku a byl tam jeden chlapík, Boží muž. Když jsme se spolu modlili, tak řekl, že mu Pán Bůh ukazuje, že tam jsou dva lidé, kteří mají něco, co dělají, radši než Pána Ježíše. V té době už jsem přestal tak vážně trénovat, tak jsem si myslel, že já to nejsem. (Ale pravda byla taková, že když jsem seděl u stolu, běžel jsem v myšlenkách překážkový běh, skákal jsem do výšky, vypočítával jsem si krokový rytmus atd., znal jsem všechny světové rekordy, byl jsem v tom až po uši.) A když jsme šli dolů, jedno děvče se mě zeptalo, jestli to nebylo o mně. Odpověděl jsem, že asi ne. Ale když jsme byli pod kopcem, už jsem měl na 80 procent pocit, že ano. Nakonec mi Bůh dal svobodu, že to nemusím dělat.

TIMOTHY, TO NENÍ ŠAMPON


Takže ses pak asi vydal směrem k hudbě, že? Předpokládám, že ses naučil hrát na tu basu...
Ano. Nevím, jestli se tomu dá říkat “hraní”, ale hrál jsem na baskytaru dlouhý čas.
Čtyři, pět let poté, co jsem se vrátil z vojny, v mém srdci vyrostla touha vyjít ven, ze sboru, dělat evangelizace – a nejbližší mi byla hudba. Vzal jsem pár lidí, kteří byli dobří muzikanti, a založili jsme kapelu Timothy. Pronajali jsme si jeden pěkný “park kultury a oddechu”, známé místo v centru Prešova, a začali jsme pořádat kluby. Asi v osmnácti jsem si koupil první kytaru, začal jsem víc hrát na akustickou i elektrickou kytaru, zpívat, skládat písně.

To bylo v roce 1990?
Ano, to bylo v minulém tisíciletí. (úsměv) Jsem poslední zakládající člen, který v kapele je.

Proč se vlastně jmenujete Timothy?
Jednou nás někdo prosil, abychom někde hráli, a že mu máme do druhého dne dát vědět, co má napsat na plakát. V té době jsme neměli jméno. Náš tehdejší zpěvák se začal hrabat v nějakém slovníku a našel slovo Timothy, což znamená “Ti, kteří uctívají Boha”. Dodnes jsem rád, že to jméno máme. Sice to zní jako značka šamponu (to mi ze začátku fakt vadilo), ale ten význam je přesný.

PODHOUBÍ


Pár let nato jsi založil Mládež pre Krista. Jak k tomu došlo?
To tak přirozeně vyplynulo. Když jsme začali organizovat kluby, Pán Bůh tomu velmi žehnal a museli jsme se stěhovat do většího a většího...

Co přesně se na těch “klubech” dělo?
Jednoduchý program s hudbou, tou nejlepší, jakou jsme uměli udělat (někdy jsme zvali i hosty), se svědectvími, bylo tam nějaké jednoduché kázání a spousta výzev k životu s Bohem opravdu celým srdcem.

Bylo to určeno pro křesťany, nebo nevěřící?
Víš, Slovensko má výhodu, že jsme “křesťanská země”, takže si nemusíme hrát na to, jestli to je křesťanské nebo ne. Každý si říká, že “věří v Boha”, ale drtivá většina nezná znovuzrození. Takže jsme prostě hráli a mluvili o tom, co denně žijeme. A nejvíc lidí se na klubech obrátilo během chval, nebo když jsme neměli nějaký vyloženě evangelizační program, ale když jsme mluvili o svých zkušenostech s Bohem, lidé říkali, že takového Boha chtějí také poznat.
Bylo to každé dva týdny, pak jsme založili skupinky pro nově obrácené, dalších deset, jedenáct skupinek z těch mladých, kteří chodili na klub. Vedoucí skupinek se scházeli každou třetí sobotu na společné snídani u nás doma... Bylo to dobré podhoubí pro duchovní práci. Začali jsme modlitební řetěz, který trval pět let. Každou hodinu se někdo modlil. I když to nebylo úplně zaplněné, to nadšení tam bylo. Začali jsme práci na středních školách...

Počkat, to zní příliš ideálně.
Přirozeně nastaly problémy s církvemi, protože si říkaly, co jsme vlastně zač. Měl jsem s tím problémy i ve vlastním sboru. Vždycky jsme říkali, že chceme být misijní práce navenek, že chceme pomáhat sborům ve městě, aby si mladí lidé našli domov tam nebo tam. Nechtěli jsme budovat vlastní církev.
A z toho přirozeně vznikla Mládež pre Krista, která má nad sebou zástupce jednotlivých církví, ti tvoří správní radu a můžou říct: “Tak toto ne, zkuste to dělat jinak.” Tím pádem to nebouralo sborovou práci, a když tam bylo něco nezdravého, tak se ozvali.

KDYŽ NEBYLO NA ZUBNÍ PASTU


Kdo tě platil? Dělal jsi to při zaměstnání?
Pracoval jsem v dřevařském podniku, ale v roce 1993 jsem odešel, protože jsem věřil, že nás Pán Bůh volá k té práci “venku”. Za odstupné, které mi v práci dali, jsem koupil kytaru Ovation Celebrate a začali jsme sloužit.
Od samého začátku jsme byli závislí na Pánu Bohu. Tehdy jsme neměli žádnou finanční podporu. Sbory nás nepodporovaly, samy měly problémy... Prostě jsme se modlili a Pán Bůh nám tu a tam dával nějaké peníze. Vždycky v pravý čas někdo přišel, aniž bychom ho žádali, a dal nám: “Toto je na vaši službu.” Naučili jsme se, že je to Boží věc. On si něco objedná a potom zaplatí.

Ale bývají to celkem napínavé příběhy, že?
Poté, co jsme v roce 1996 oficiálně založili Mládež pro Krista, jsme osm let žili tak, že jsme nikdy neměli ani představu, kde za dva, tři týdny vezmeme na výplaty. Nejdřív jsme byli dva, potom nás bylo deset, třináct a práce stále rostla... Někdy jsme neměli výplaty tři týdny, tři měsíce, a všichni zůstali. Jednou jsme neměli výplaty sedm měsíců. To už bylo hodně drsné – skládali jsme se v kanceláři na toaletní papír a zubní pastu...

Jak se to vyřešilo?
Už jsme si říkali, že asi přišel čas, abychom to dělali při zaměstnání, když přišli dva lidé z Irska a chtěli se podívat, co děláme. Tak jsme jim to ukázali a oni řekli: “Vlastně jsme tu proto, že nám Pán Bůh řekl, abychom zaplatili vaše dluhy.” Odpověděl jsem jim: “Nevíte, co říkáte.” (Tehdy to byl dluh kolem sedmi set tisíc. Dávali jsme všechny odvody státu, všechny daně, ale nikdy jsme nebrali čistý plat.) Ale oni odpověděli: “To je jedno, kolik to je. Pán Bůh nás sem poslal a ty nám to musíš říct.” O půl jedenácté večer zavolali kolegovi do Irska: “Na tento účet pošli tyto peníze.” Seděl jsem pak doma s Ľudkou, byla hluboká noc a já jsem říkal: “Ľudko, tohle se mi jenom zdá, co se tu děje, že?”
Tehdy nám slíbili, že pokud budou moct, tak nás budou podporovat i dál, a už to dělají skoro tři roky. Každý měsíc nám říkají: “Na účtě je nula, potřebujeme modlitby.” Na naše poslední výplaty si peníze půjčili. Nemluví nám do služby, jen se za nás chtějí modlit a shánět peníze. Jsem Bohu vděčný za ten čas milosti. I když jsme vždy měli, co je k životu potřeba, a Bůh se o nás vždy postaral, je to klidnější život, když vím, že za dva týdny dostanu výplatu.

  DĚVČE, KTERÉ MI ZŮSTÁVALO V HLAVĚ


Zmínil ses o manželce. Jak jste se vlastně seznámili?
Někdy v roce 1990 byla na Slovensku první konference o chvalách. Tehdy naše kapela vznikala, tak jsme tam jeli. Na skupince jsem si všiml krásného děvčete, sedělo vedle mě a z plných plic zpívalo Pánu Bohu. A nevšímalo si mě.
Potom jsem jel do Košic na mládež do sboru AC. Miro Tóth tehdy vedl chvály. První píseň, první akord – a všiml jsem si, že vlevo v rohu se zvedly nějaké ruce. Podíval jsem se tam a byla to ona. Najednou to nebylo někde ve středu republiky. Říkal jsem si: Ona je tady, blíž! a byl jsem zase víc “namotaný”.
Nescházela mi z mysli. Modlil jsem se, aby mě Pán Bůh osvobodil. “Bože, zachraň mě z toho!” Já “cébéčkář”, ona “apoštolská”... Kdybych tehdy do CB přivedl děvče z AC, tak mě snědí i s papučemi. Bál jsem se toho. Tři čtvrtě roku jsem do jejich sboru nešel a doufal jsem, že to z mé hlavy zmizí. Nezmizelo.
Začal jsem tam tedy znovu víc jezdit na mládež a zjišťovat, co je zač. Myslel jsem, že ten její vedoucí, kterého jsem se na ni ptal, jí nic nepoví, ale on jí všechno vyklopil. Tak jsem tam jezdil “jakoby nevinně”, ale ona všechno věděla a vždycky se bála, jestli za ní nepřijdu a nezeptám se, jestli se mnou nechce chodit. Dnes říká, že ji Pán Bůh v té době připravoval. Byla mladá křesťanka, asi roční. A já dlouho nic, jen jsem tam čas od času jezdil na mládež.
Nakonec jsem za ní zašel, jestli se se mnou nechce víc poznat. Nejdřív měla hodinový proslov o sobě – viděl jsem, že to asi jde špatným směrem – ale pak řekla, že ano.
Po šesti měsících jsme byli zasnoubení, po devíti jsme se vzali.

Jaké to má výhody a nevýhody, když jste ve službě spolu?
Nevýhody jsem zatím nenašel. Ona je pro mě takovým darem! Kdyby neexistovala, asi bych vůbec nemohl dělat službu v takovém rozsahu. Doplňuje mě – já jsem plachý člověk, i když to tak na pódiu možná nevypadá, jsem introvert, jsem rád sám. Ona zase nemá problém být uprostřed všeho, ráda povídá... Taky ráda studuje do hloubky Boží slovo, povídáme si o tom, já čerpám a pak o tom kážu... Najednou jsem ten, kdo všechno ví, ale v podstatě to mám od ní. (smích)
Ľudka stojí vedle mě, ne za mnou, děláme rozhodnutí spolu.

VELKÁ VIZE A VYSTRAŠENÍ NOVÁČCI


Jako Mládež pre Krista jste v roce 1999 začali pořádat Campfest...
Na Slovensku existuje organizace Sieť. Každé dva, tři měsíce jsme se tam setkávali jako vedoucí různých společenství a organizací a vedoucí mladeží pro celé Slovensko z jednotlivých denominací...

Můžeš o té Sieti říct víc?
“Lepidlo” toho všeho byl misionář Danny Jones, Američan, který se sem přestěhoval a dlouho tu žil i se svými osmi dětmi. Vzniklo z toho také něco podobného, jako je v Česku KAM – Kompas v Žilině, taková “ruka Siete” pro vzdělávání a práci s mládeží.

Jak tedy Sieť ovlivnila vznik Campfestu?
Tam jsme vždycky hledali, co chce Pán Bůh na Slovensku dělat. Byla tam jednota, velmi dobře jsme se znali, i když jsme byli každý z jiné denominace, pomáhali jsme si, zvali jsme jeden druhého.
Já jsem měl na srdci hudbu. Nechtěli jsme festival, chtěli jsme evangelizační nástroj pro celou generaci na Slovensku. Vznikla vize: “Bože, ty můžeš skrze hudbu a hudebníky mladou generaci úplně proměnit.” Přišel jsem s tím návrhem a celá Sieť souhlasila. V lednu 1992 jsme si řekli, že jdeme do toho, a v červnu byl první Campfest.

Jaké ty začátky byly?
Byli jsme z toho vystrašení, byli jsme nezkušení nováčci. Tři dny před Campfestem strašně pršelo, byli jsme zmoklí, zmrzlí a báli jsme se, jestli vůbec někdo přijde a jak zaplatíme všechny dluhy. Modlili jsme se: “Bože, je to tvoje myšlenka, my jdeme, prosím, zachraň!” Přišly dva tisíce lidí. Mnoho mladých lidí tam přijalo Krista. Když Campfest skončil, neměli jsme ani korunu, měli jsme dluh nějakých osmdesát tisíc. Zavolal nám nějaký chlapík: “Kolik že vám chybí? Tak já vám to posílám.”
Týden před prvním Campfestem jsme navíc v Prešově otevřeli křesťanskou kavárnu. Takže dvě šílené věci velkého rozsahu naráz – a dodnes to všechno funguje.

Jaký je hlavní cíl Campfestu? Evangelizace?
Definovali jsme si tři věci: Zaprvé, voláme kapely, které buď uctívají Boha, nebo jsou evangelizační. Není to prostor na prezentaci “křesťanské hudby”.
Zadruhé, máme vizi, sen – probuzení na Slovensku. Chceme do mladé generace zasít Boží semena, aby tím žili a aby Pán Bůh začal skrze mládež jednat v celé zemi. Dále nám jde o obnovení vztahu s Bohem. Chceme, aby se církve, sbory, mládeže navrátily k Bohu.
A třetí věc je spolupráce. Chceme spolupracovat s každým znovuzrozeným člověkem, ať už je od katolíků, evangelíků, letničních...

ZÁZRAKY A VYTRVALÁ PRÁCE


Účast na Campfestu stále roste, loni jste se dokonce přestěhovali na ranč v Kráľovej Lehotě. Jak jste k němu přišli?
Dlouhé roky jsme nemohli najít jiné místo než v Tatranské Lomnici. Hodně jsme se za to modlili. Jednou jsme na internetu našli místo, které se nám zdálo celkem rovné a velké. Ukázal jsem ho svému příteli, podnikateli. A asi rok se nic nedělo. Pak mi jednou odpoledne zavolal: “Procházím se tu s ředitelem Mládeže pro Krista v Evropě. On vždycky toužil mít ve východní Evropě místo, kam by se dalo přijít a odpočinout si, a já jsem si hned vzpomněl na to, co jsi mi ukazoval. Je to ještě na prodej? Tak to koupíme.”
Přišlo mi na účet asi osm milionů. Volali mi z banky, jestli to není nějaký omyl – do té doby jsem tam míval tak tisícovku, patnáct set, a najednou tohle... A pak poslal další peníze, koupil to a řekl nám: “Používejte to, jak bude potřeba. Když bude zle, tak to třeba za deset, patnáct let prodám. Když mi bude Pán Bůh stále žehnat tak jako teď, můžete to používat stále.” Úplný zázrak.
Pak jsme se v roce 2006 modlili, aby na Campfest přijelo víc lidí: “Pane, chceme připravit místo pro pět, šest tisíc lidí.” Po modlitbách loni jeden chlapík zasponzoroval sedm milionů na nový stan. Výborný stan, může z něj být maličký stan i největší stage (pódium) pro ty největší evangelizace – třicet metrů zleva doprava, dozadu kolik chceme, je to šedesát na třicet metrů, jedenáct metrů vysoké.
Prostě – ticho, šoupeme nohama a radujeme se, že je k nám Bůh tak dobrý.

Mám pocit, že např. v oblasti spolupráce křesťanů jste na Slovensku o kus dál než my v Česku. Čím to je?
Nejsem si jistý. Kus dobré práce udělala Sieť. Ty konference pro pracovníky s mládeží, ty tréninkové procesy a vize, kterou všichni mají a s níž investují do toho, aby se mezi mládeží udělala dobrá práce. Myslím, že to bylo a je opravdu něco zvláštního. Zadruhé, vedoucí byli takoví tahouni, byli dobrým příkladem, ať už Danny Jones nebo různí další výrazní lidé z toho týmu – od evangelíků, od baptistů, od apoštolských.
Mladí lidé potřebují dobrý vzor, přitahuje je to a následují. Ta vize v lidech žije a věřím, že to přinese ještě větší užitek v budoucnu. Na naše akce jezdí stále víc mladých lidí, kteří od nás přijímají. Věřím, že si je Pán Bůh ještě použije.

Proč vnímáš jako důležité to, že se scházejí lidé z různých denominací? Vždyť by se daly dělat podobné akce pod hlavičkou jedné církve pro její členy...
Boží děti jsou všude, v každé denominaci. V každém sboru jsou ti, kdo žijí povrchně, a ti, kdo žijí celým srdcem. Když děláme něco společně, ukazujeme, že toto je Boží lid, který nehraje za svůj vlastní klub, ale chce ukázat na Boha. Dále věřím, že nakolik jsme otevření pro své bratry a k spolupráci a k jednotě, o to víc je Božího požehnání. Čím víc se díváme se jen na to, jak budovat jen to svoje, a separujeme se od druhých, není to práce Ducha svatého.
Samozřejmě, že existují rozdíly, ale 90 procent teologie křesťany spojuje. Jen pět procent na jednu stranu a pět procent na druhou stranu – od prosperity po mariánskou úctu – rozděluje. A my neděláme ekumenickou práci, my spolupracujeme s lidmi, kteří milují Pána Boha.

– Tomáš Coufal

Zkrácená verze rozhovoru, který vyšel v březnovém čísle časopisu Život víry, str. 8–11 ( http://www.kmspraha.cz/zivotviry ). Použito se svolením.

2016 Copyright Pavel Šupol | Všechna práva vyhrazena | Login | Tvorba: www.lukaspavelec.cz