V rozhovoru představujeme plzeňskou kapelu Quo Vadis, která nám prozradí, „kam kráčí“ na své víc jak dvanáctileté hudební pouti. Ve svém repertoáru má kolem 200 písní a to vlastních i převzatých. Mohou se pochlubit již čtvrtým CD a mladickým duchem, protože svým zpěvem doprovázejí salesiánské mše v Plzni.

 

 

S vedoucím plzeňské křesťanské skupiny Quo vadis Bohumírem Smolkou jsem si domluvila schůzku na konci července v Bořeticích na Annafestu. Tam také začal vznikat náš rozhovor o kapele, který si teď můžete přečíst. 

 

Představte prosím v krátkosti skupinu a její členy. 

Skupina se jmenuje Quo vadis, působí v Plzni, zázemí má v Lobzích u salesiánů. Jsme složeni ze tří rodin. Smolkovi: Martin – zpěv a viola, Petr – baskytara a kontrabas, Alena – zpěv a housle, Míra – kapelník, zpěv a kytara; dále Švehlovi: Jakub – bicí, Alžběta – zpěv, housle a violoncello, Kristýna – zpěv, příčná flétna, rytmika a klávesy, Antonín – perkuse; a poslední rodina Říhova je zastoupena Pavlem – zpěv, akustická kytara, elektrická kytara a příčná flétna, Jana: zpěv a rytmické nástroje (možná přibude i ukulele)  

 

Povězte čtenářům něco o důvodech, které Vás osobně vedly k založení Quo vadis? A proč právě - Quo vadis? 

Existence Skupiny Quo vadis je spjata s působením salesiánů v Plzni. Přibližně v roce 1992 na zdejším salesiánském středisku vznikla dětská scholička, v níž zpívaly malé děti ve věku 3 až 12 let a postupně se sžívaly s vystupováním na veřejnosti, tehdy doprovod mší svatých. Postupem času, jak děti rostly se rozšiřoval a přizpůsoboval k jejich věku i repertoár. Ten tvořily dětské křesťanské písničky, např. Raketa, U Zelené přesličky, Čistá jak studánka aj. Postupem času se však s přibývajícími zpěváky začal zvětšovat věkový rozdíl uvnitř scholičky a zdálo se, že její existence při dalším pokračování tohoto trendu nebude možná.  Proto jsme v roce 1996 oddělili skupinu starších dětí, z nichž některé hrály na různé hudební nástroje. Po nějakém čase, kdy se k nástrojovému obsazení upravila aranžmá jednotlivých písní a při rozšíření hraní i na drobná vystoupení a koncerty, bylo potřeba skupinu pojmenovat. Z několika návrhů byl vybrán název Quo vadis právě pro jeho obsah, který naznačuje jakési putování, táže se na cíl této cesty a nabízí otázku o správnosti cesty a správnosti cíle. Toto putování může být bráno jako putování právě této skupiny, ale stejně tak každého jednotlivce, nás všech.  Ještě bych rád uvedl svůj osobní důvod vzniku kapely. Vzpomínám si, jak jsem jako malý houslista nenáviděl housle, nenáviděl cvičení a jít na hodinu houslí pro mne bylo za trest. Jak se najednou vše změnilo, když jsem vstoupil do souboru, kde nebyl můj kvílející nástroj sám, ale jakoby v souzvuku všech ostatních vzniklo něco řekněme hezkého, co se dalo trochu poslouchat. A jak se to ještě více změnilo, když jsem začal hrát v kvartetu, kde ten čistý souzvuk záležel i na mém nezastupitelném podání. V tu dobu jsem si housle zamiloval. Ta láska mi však vydržela jenom „chvíli“, a to do doby, kdy na ty stejné housličky začaly hrát moje děti. A aby se netrápily stejně jak já, snažil jsem se ty nástroje poskládat k sobě co nejdříve a je to tak dodnes, jen jak rostly děti, vyrostly i nástroje do celých velikostí, získaly krásný zvuk a některé se časem pozměnily či doplnily. 

 

Jak dlouho hrajete a v jakém složení jste začínali? 

Skupina Quo vadis jako taková existuje od ledna roku 1996, tehdy ve složení Míra Smolka, Martin Smolka, Péťa Smolka, Jana Říhová, Pavel Říha, Anča Vlachovská, Eliška Dvořáková a Vlasta Benetková. Tenkrát jsme se ještě nejmenovali Quo vadis. Naše osamostatnění umožnilo nácvik vícehlasých písniček většinou ze zpěvníků Cantate a Hosana, doprovázených kytarou a baskytarou, ke kterým se postupně přidávaly další nástroje. Nástrojové obsazení kapely také prošlo poměrně zajímavým vývojem. Během následujících let se sestava několikrát lehce proměnila. Brzy přibyla Alenka Smolková a po ní i "Švehlovic" klan - Jakub, Alžběta, Kikina a Toník s Terezou Štvánovou. Jiní nás naopak opustili. 

 

Jste poměrně velké seskupení. Na Annafestu v Bořeticích jsem vás viděla hrát v "neúplném" složení. Jak řešíte zaneprázdněnost některých vašich členů?  

Celá kapela má deset členů a na Annafestu jsme vystupovali jen v šesti, to je pravda. Když jsme naši účast domlouvali, věděl jsem, že Alžběta bude celé prázdniny ve Spojených státech. To bylo jisté. Neúčast ostatních pak postupně dozrávala a naopak Kikině se povedlo s kamarádkami pozměnit plány a zpívat na festu. Poslední rána byl basák Petr, kterého si zaměstnavatel v nouzi vyžádal na víkendovou práci. To jsme se dozvěděli pár dní před vystoupením, nezbylo nám tedy než přestavět repertoár a narychlo předělat aranžmá písniček tak, abychom dokázali basu zahrát. A jak jste viděla, vystřídali jsme se na ní tři. Takovéto události, zvláště ty nečekané a v poslední chvíli, jsou velmi nepříjemné, chceme odvést „nejlepší práci“ a toto vždy kapelu trochu znejistí. Ale zároveň každá taková událost zároveň posílí naše spolehnutí se, že ne vše je jen v našich silách a že se musíme umět spolehnout na pomoc shůry. A ta vždy je, jen si ji třeba neuvědomujeme. 

 

Všimla jsem si, že hrajete i poměrně často na svatbách. Jak se k těmto příležitostem dostáváte? 

Většinou je to na bázi známosti, či povědomí o naší kapele, přece jenom Plzeň není tak veliká a často hráváme i na různých akcích v diecézi, kde se setkávají lidé, kteří naši produkci zaregistrují. Obdobně je to i s poslední svatbou, která nás čeká v druhé polovině září, je však výjimečná tím, že si nás objednala dívka, která se účastnila Setkání mládeže v Táboře. My jsme tehdy pro pražské arcidiecézní setkání zajišťovali hudební část a pak měli koncert na hlavním pódiu. No a tehdy nás oslovila slečna, která nás předtím nikdy neviděla ani o nás nikdy neslyšela a tak se později věc domluvila. Stejným způsobem jsme se vlastně ocitli na Annafestu v Bořeticích. 

 

Na jaké vystoupení nejraději vzpomínáte a jaký byl váš nejhezčí zážitek z hraní? 

Krásných a nějak výjimečných zážitků bylo více, ale rád bych zmínil dva. První byl z koncertu Vánoce s Quo vadis, který proběhl na Štěpána o vánočních svátcích roku 2004. Byla to taková divná chvíle, nic nešlo podle plánu, problémy s ozvučením, osvětlením, stavba pódia, nic se nedařilo. Čas letěl moc rychle a tak se stalo, že jsme začínali hrát v podstatě bez zvukové zkoušky s jednou žárovkou osvětlení a já bral do ruky kytaru, kterou předtím snad někdo naladil. Ladila. Takže stres. Přesto kostel naplnila zvláštní milost, nám se krásně hrálo, věděli jsme o sobě, hráli na sebe, koncert se velmi líbil, dokonce bez nějakého obzvláštního nastavování byl nahrán a na záznamu byly všechny hlasy i nástroje nahrané v poměrně vyrovnaných intenzitách. Záznam je možné získat jako naše třetí „cédéčko“. Bylo to přesně ve stejném čase, kdy se v Indonésii vylila vlna tsunami. A já věřím, že to mělo určitou souvislost. 

 

Můžete popsat  jakou? 

Může mě někdo kamenovat, ale myslím si, že existuje stále určité množství milosti, se kterou Bůh skrápí tento svět. A jestli v nějakém časovém okamžiku a v nějakém prostoru vyhrávaly bolest a žal, použil ji v tom okamžiku jinde, kde viděl nějakou snahu o dobro, obzvlášť když se to v přípravách nedařilo. 

 

Říkal jste, že rád vzpomínáte na dvě hraní, které bylo to druhé? 

Jednou jsme hráli v malé vesničce v pohraničí při mši svaté a byl tam přítomen kněz, starý kostelník a dvě babičky. Přesto a možná právě proto jsme prožili všichni zvláštní situaci při hraní, která nejde popsat slovy. Kněz nám po mši řekl, že tam při našem hraní ožívaly kameny. Nikdy jindy jsme něco podobného nezažili.   

 

Kolik písní máte v repertoáru? Hrajete převážně své autorské skladby? 

V současné době má náš seznam písní asi 200 záznamů, to jsou veškeré písně, které jsme kdy zpívali, ale troufnu si odhadnout, že tak polovinu jich jsme schopni bez větších obtíží zahrát a tak 40 jich momentálně zpíváme. Materiálem pro jejich výběr nám nejsou pouze zpěvníky Hosana, ale také tvorba podobně zaměřených skupin, např. Cantate Domino, Giovanni, Učedníci a také již neexistujících kapel Sinaj a Nejsme sami, ve kterých jsem dříve působil a v nich skládal hudbu. Takových písní máme asi jen deset. 

 

Kdo je Vaším hudebním vzorem a co nejraději posloucháte? 

Mně osobně nejvíce oslovili Učedníci, jejichž hudba je velmi vzletná a texty srozumitelně vypovídají o skutečných biblických událostech. Dost jejich písní je i v našem repertoáru.  Já poslouchám různé hudební směry, neupoutávám se jen na jeden, rád si poslechnu blues, gospel, ale stejně tak i křesťanskou, či alternativní hudbu. Z interpretů či kapel je asi na špici U2, Eric Clapton a další, je jich mnoho. V poslední době jsem se zaposlouchal do písní dnes již neexistující skupiny Otcovy děti, se kterými jsem se párkrát potkal na jednom pódiu na společném koncertě v Konstantinových Lázních a v Sokolově, jednou se skupinou Sinaj a podruhé se skupinou Nejsme sami, ve kterých jsem tehdy působil.  

 

Jak často vystupujete na diecézních setkáních mládeže? Jak Vy sám vnímáte podobná setkání?  

Jsou to úžasné akce, kde se skutečně srdcí člověka dotýká Bůh svojí milostí, ale také kde vznikají nová přátelství, nové vztahy. Právě skrze to, že jsem se mohl několika setkání účastnit, jsem si uvědomil, jaký dar pro mladé to je, jaké dobro se spustilo společně se setkáváním se hlavy církve s mládeží celého světa. To si nedovedeme dnes pořádně představit. A právě proto, že zlo dostává v současné době ve světě mnoho místa, jsou tyto akce velmi potřebné a povzbudivé.  Stejně tak to ovšem může být jen pouhá chvilka, která nic pro člověka neznamená, záleží na osobním přístupu k setkání, nasazení a otevření se. Je to stejné, jako být na mši v kostele, pro jednoho to může být okamžik hlubokého obrácení a změny života, vztahu k hodnotám a pro jiného to může být jen hezká chvíle. Ale předně je to dar, za nějž je potřeba prosit. Za mého mládí nic takového nebylo. 

 

Coby kapelník jste zároveň i otcem třech již dospělých dětí, které s Vámi ve skupině hrají. Nedochází proto někdy mezi vámi k názorovým, tzv. generačním střetům? Vládnete pevnou rukou a nebo u vás ve skupině "praktikujete" spíše demokracii... 

Snažil jsem se do rozhodování zapojovat všechny, tedy spíše demokratický způsob vedení (doufám, že to takto vnímají i ostatní v kapele), ale právě přes tento způsob vzniklo více různých názorů a jejich skloubení s tím mým, případně přijmout jiné řešení, bylo pro mě někdy těžké. Ale toto mně až tak příliš nevadilo, víc mi vadil v některých obdobích nezájem. A v těchto chvílích jsem chtěl kapelu opustit. Vážně jsem to myslel dvakrát, ale pokaždé mě od toho úmyslu něco odradilo. Jednou to byly samy děti, které mi při koncertě, když jsem to chtěl veřejně oznámit přede všemi do mikrofonu, poděkovaly za léta vedení a popřály, abych to s nimi ještě vydržel. Nevím, asi to tehdy nějak poznaly, co se ve mně děje. A druhý pokus byl zastaven při zpovědi, když jsem slyšel slova, že pokud to přináší užitek, pak má cenu do toho stále investovat svoji energii. A dnes jsem rád, že jsem zůstal. 

 

Jak byste popsal spolupráci s plzeňským biskupstvím, zvláště pak se sídelním biskupem, otcem biskupem Radkovským?

S biskupstvím spolupracujeme, například když hrajeme v katedrále či na Dnech víry. S otcem biskupem jsme začali připravovat s několika dobrovolníky diecézní festival řekněme křesťanské rytmické hudby, který ponese název Dokořán. Pouštím tuto informaci trochu v předstihu. Měl by spatřit světlo světa 25.dubna příštího roku. Chtěli bychom tímto podpořit jednotlivé malé kapely a skupinky, které v diecézi jsou či vznikají a to bez ohledu na jejich věk či stupeň profesionality, aby se mohly setkat, poznat se, navázat nové kontakty, nová přátelství a třeba i hudební spolupráci. A název Dokořán by mohl symbolizovat například i to, že se festivalem do budoucna nechceme uzavírat ostatním náboženským denominacím. Ale zpočátku nechceme rozjíždět velkolepé projekty, spíše chceme, aby to mělo šanci na vývoj, na růst. A právě této věci je otec František velmi nakloněný a jeho spolupráce a jeho podpora je pro nás velmi důležitá. 

 

V loňském roce jste vydali své, v pořadí již čtvrté album. Pro možné zájemce prozraďte, kde mohou vaše CD sehnat? 

Jedině přes naše stránky:  http://www.quovadis.ic.cz,  kde je moje kontaktní adresa:  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., podrobnější informace každému zájemci rád poskytnu a CD pošlu. 

 

Pro ty, kteří by vás rádi viděli a poslechli si "naživo", kde nejčastěji vystupujete? Které hraní spíše upřednostňujete? Jako hudební doprovod při mších a nebo samostatné koncerty?

Pravidelně hrajeme každou druhou neděli v měsíci na nedělní bohoslužbě od 10.00 hodin v kostele sv. Martina a Prokopa u Salesiánů v Plzni – Lobzích. Minulý školní rok jsme pravidelně hráli každý druhý měsíc a v něm druhou neděli v kostele Neposkvrněného početí P. Marie v Praze – Strašnicích, kam nás pozval na hudební doprovod večerní mše tamější duchovní správce, P. Jan Balík. A pozvání jsme obdrželi i pro nadcházející školní rok, teď je na nás, jestli se budeme schopni k tomu zavázat, především s ohledem na studijní povinnosti. Nepravidelné hraní je vždy podloženo nějakým pozváním, těch je asi 10 - 20 za rok.  A občas – většinou v souvislosti s vydáním CD, o vánocích při Tříkrálové sbírce či výročí - uspořádáme koncerty. Ale to je vždy organizačně i finančně náročné, proto je toho jen poskrovnu.  

 

Co v nejbližší době připravujete, na co se mohou vaši příznivci těšit? 

Pravděpodobně nám do Německa za studiem na rok odcestuje Martin s violou a naopak díky Kikiny pečlivému studiu flétny se nám rozšíří příčnoflétnová sekce. Proto bych byl velmi rád, kdyby se nám ještě pro letošní rok podařilo uspořádání jednoho koncertu někdy na přelomu října a listopadu, ve kterém by měly zaznít písně, které jsou z posledního období a které reflektují nové nástrojové obsazení. A tak bychom chtěli všechny naše příznivce na tento koncert opravdu srdečně pozvat a také bych jim chtěl moc poděkovat, protože oni jsou pro nás nastavené zrcadlo a svojí radostí a nadšením nás posilují. Bohu díky za ně i za nás. Informace budou včas na našich stránkách.  

 

Více o koncertech a novinkách skupiny najdete na stránkách http://www.quovadis.ic.cz/. Rozhovor se zakladatelem a vedoucím plzeňské křesťanské skupiny Quo vadis Bohumírem Smolkou připravila Iva Rejlová

2016 Copyright Pavel Šupol | Všechna práva vyhrazena | Login | Tvorba: www.lukaspavelec.cz