V samotných začátcích, kdy jsem se prokousávál ke křesťanské hudbě, mi do uší zněla líbezná italština gruppy Gen Rosso.
Proto mám radost z toho, že se i vy s nimi můžete setkat a to živě. Přijedou k nám se svým muzikálem Streetlight (světlo ulice). Zapojili se s ním do projektu Silní bez násilí, který probíhá ve školách po celé Evropě. Pomocí něj učí žáky získávat zdravé sebevědomí, nestat se útočníkem, obětí ani lhostejným přihlížejícím. Nejenom s tímto muzikálem navštívili již 44 zemí a jedna ze zastávek bude i u nás.


První vystoupení bude v Praze ve čtvrtek 21. února v Areálu Letov v 19.30.
Druhé setkání s nimi 22. února bude na tom samém místě bude spojené s představením pro školy.
Další zastávka bude v Brně 27. února v Městské sportovní hale Vodova.

Odkazy:
http://www.genrosso.com
http://genrosso-czechfans.blog.cz/
http://www.genrosso.signaly.cz
http://www.silnibeznasili.cz

Rozhlasový rozhovor se skupinou Gen Rosso (4.2.2008 z jejich turné po Německu)



Můžete nám říct něco o začátcích skupiny Gen Rosso? Jak se zrodila proč začala hrát?
Abychom dobře pochopili zrod skupiny Gen Rosso, je potřeba říci, že vznikla v mezinárodním městečku Loppianu, v Itálii nedaleko Florencie.
Tam žije zhruba 900 obyvatel 70ti národností. Převážně katolíci ale i protestanti nebo muslimové. Někteří se tu připravují na duchovní povolání v církvi (v Hnutí fokolare) jiní ho teprve hledají.
Právě tam se na konci 60. let z prvního muzikantského zárodku postupně vytvořila skupina Gen Rosso. S jasným poselstvím – jít do celého světa a předávat lidem svoji myšlenku, spíš řekněme ideál, vzájemného bratrství a pokoje.
Jak šly roky, tak se během těch 40 let naší historie pomalu zformovala teď už opravdová hudební skupina, která začala jezdit na turné. Nejdříve po Itálii a posléze navštívila dalších 44 zemí.

Máte nějaké motto, nebo něco co by vás dobře vystihovalo? Charakterizovalo?
Naším heslem je „Darování se“. Prostřednictvím umění, prostřednictvím našich představení, přispívat k tomu, aby svět byl lepší a žil v harmonii.

Jaký styl hudby hrajete a proč jste si vybrali právě ten. Vyvíjel se nějak váš hudební styl, během 40 let existence Gen Rosso?
Dříve než odpovím na tuhle otázku, musím říci, že Gen Rosso vždycky při tvorbě čerpali z kultury vlastních členů, vždy jsme byli multietnická skupina. Na začátku vzniku skupiny nebyl nějaký záměrný plán hrát určitý typ hudby, ale jednoduše se vše zrodilo z tvůrčí dílny jejich členů. Naše hudba se skládá ze všech našich kultur.
Je to především mladá hudba; má proto mnoho společného s popovou, etnickou nebo rockovou muzikou, ale čerpá také z africké kultury, z kultury všemožných asijských etnik a vychází i z našich zkušeností s jazzem, popovou a etnickou hudbou. Ve skladbách se Gen Rosso samozřejmě snaží držet krok se světem dnešní mladé generace. Snažíme se vyjadřovat jazykem blízkým právě dnešním mladým, jazykem, který mají mladí rádi a kterým se v současnosti mluví.

Jste si jisti, že mladí vaši hudbu berou? Jak se ubezpečujete, že mluvíte současným hudebním jazykem?
Myslím, že to nejhezčí ujištění nacházíme na koncertech. I když se týkají závažných problémů jakými jsou násilí, smysl bolesti, přistěhovalectví , mír, přátelství… všechny naše koncerty končí jako velká slavnost. Tohle je pro nás
ta správná zpětná vazba, že tento styl, tato píseň, nebo tato určitá hudba oslovuje mladé.
To na jedné straně. Na straně druhé, při vší skromnosti, hledáme také současné mladistvé hudební trendy např. nedávno jsme se začali víc věnovat stylu „reggae moving“ nebo hip hop. Jsou to určité druhy tance, a hudby, které jsou u mládeže velmi oblíbené a to se snažíme – do určité míry – přenést i do našich skladeb.

Jakým způsobem píšete texty? Jak muziku?
Je třeba říci, že texty mohou vznikat mnoha různými způsoby. Mezi námi jsou ti, kdo píší, kdo hrají, kdo tancují… ne všichni vymýšlejí texty. Ty vznikají různě, např. z nějakého prožitku, ze vzpomínky na nějaký sen, z nějakého toužebného přání. Někdy např. nejdříve vznikne text a až pak k němu hudba, jindy je to naopak.
Zaručeně většina našich textů se inspiruje v každodenním životě. Jako například jedna z našich známějších písní, která se jmenuje „Jiné lidstvo“. Jednou Lode - Valerio Ciprí, náš hudební skladatel, viděl v televizi jakýsi velmi negativní program. Představoval lidstvo jakoby v úpadku. Jako něco, o co nemá smysl se vůbec zajímat. Ale jemu přišlo na mysl ( a to zaznívá právě v tom textu), že zná jiné lidstvo. Že existují lidé, které sice není vidět, ale kteří dělají dobré věci, zajímají se o druhé, kteří dokonce dají sami sebe v šanc pro ostatní…atd. Ten text vzniknul jako reakce na určitý negativní trend, kterým se komunikuje v médiích.
Je mnoho způsobů... Jiné texty vychází z vnitřních pocitů, které najdeme ve své duši. Třeba o uspokojení, které se rozlije v srdci po tom, co jsme udělali něco z lásky… Inspirací je mnoho.

Podobně asi vznikl text vaší písně „Ma tutta belle“ ( Celá jsi krásná .) Jak to bylo?
Ano, tu považujeme za jednu z našich nejinspirovanějších písní.
Byli jsme na dovolené u italského jezera Garda a s námi tam byl jeden už postarší pán, bylo mu přes 80 let, ale s hodně mladistvou duší. Byl to velký humorista náš dobrý přítel. Strávili jsme společně 2 krásné týdny. Vyprávěl nám mnoho ze svých životních zkušeností. Byl už vdovec, ale prožil hodně i po té, co zemřela jeho žena…Pomohl mnohým lidem. Jeden čas žil také v Loppianu, kde žijeme i my.
Jednoho rána, kdy jsme měli odjíždět zpět do Loppiana, jsme se šli podívat do jeho pokoje, protože nevycházel a našli jsem ho umírajícího na lůžku. Nečekaně! Byli jsme přítomni chvíli ( jak se pak říká v té naší písni ) když „Milovaný ťuká na okno“. Měli jsme dojem, že jsme takovým zvláštním, tajemným způsobem přítomni setkání jeho duše s Bohem.
Jeden z nás musel jet domů vlakem, a během té cesty se mu vybavila Píseň písní o té tak výsostné lásce. Zdálo se mu, jak duše našeho přítele se po plně prožitém životě konečně vrací domů a nalézá svého „Ženicha“.

Jak vás napadlo udělat zrovna muzikál? Jak jste našli námět?
Ze začátku jsme měli v úmyslu vyprávět o různých životních příbězích . Nemluvit ani tak o našich životních hodnotách, ale spíš vyprávět příběhy skutečných lidí. To byl ten prvotní nápad.
Pak jsme si vzpomněli na vyprávění jednoho mladíka, který s námi nedávno hrál, který v 60.letech, když byl ještě malý kluk, poznal člověka jménem Charles Moates z Chicaga. Byl to Afroameričan a žil v jedné chicagské čtvrti, v ghettu. Napadlo nás, že bychom mohli vyprávět o jeho životě, který se nám zdál být velmi (zajímavý a) krásný.
Protože Charles byl člověkem, který obětoval život kvůli vlastnímu přesvědčení. Byl zabit kvůli své víře ve svět, kde se dá žít v klidu a míru, v soužití různých kultur, v přátelství mezi černými a bílými. Stal se takovým naším příkladem. Chtěli jsme vyprávět o jeho životě. A tak jsme o něm začali vyhledávat podrobnější informace, postupně vznikal scénář, hudba a přidávala se choreografie. Světlo světa tak spatřil muzikál „Streetlight“, jehož název neznamená jen název obyčejné pouliční lampy. Nejde jen o lampu
v tom běžném významu toho slova. Jde o Charlese, který byl jako světlo v chladném životě města.

Co je hlavní myšlenka muzikálu. Jaké poselství přináší?
Pro nás „Streetlight“ vzkazuje především, pokud bychom chtěli odpovědět v evangelním duchu, že : „Nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo dá svůj život za své přátele.“
Pro nás je příběh Charlese Moatese hlavně poselstvím, o tom jak předávat hodnoty vzájemné tolerance. Poselství o tom, co by se stalo, kdyby všichni lidé různých ras a kultur vzali za základ svého soužití vzájemné přátelství a lásku.
A to všechno jsme oblékli do hudební formy muzikálu, který zahrnuje divadlo, tanec a mluvené slovo.

Kde všude jste muzikál hráli A jaký jste měli ohlas?
Muzikál „Streetlight“ má za sebou již 500 představení a to prakticky na 4 kontinentech a ve 4 jazycích. Už jsme s ním projeli křížem krážem Evropu, byli jsme v Portugalsku, Španělsku, Německu, samozřejmě v Itálii, v Holandsku; pak jsme byli na velmi dlouhém 3 tříměsíčním turné po Brazílii. Na několika scénách jsme hráli pro finské a čínské publikum.
Nyní se s velkou radostí připravujeme na představení v zemích střední
a východní Evropy. Tím největším úspěchem je pro nás to, že diváci oceňují Charlesův životní příběh, i proto, že to je příběh skutečný, autentický, který se dotýká lidských srdcí. Kdo by zůstal netečný tváří v tvář někomu, kdo obětuje vlastní život za ideály, ve které věří? Můžeš být nevěřící, nebo mít světský pohled na věci ale s takovým svědectvím života nikdo nediskutuje. A tohle nám často říkají právě mladí lidé.

Teď jsi mluvil o místech, kde jste představení hráli. Jak se liší představení Evropě, Africe, Asii atd. S jakými rozdíly se setkáváte?
Je možná užitečné vědět, že nemáme jen muzikál „Streetlight“, ale že se přizpůsobujeme také okolnostem a technickým možnostem. A také vzdálenostem, protože muzikál je složitější např. na postavení scény a pro spoustu dalších věcí. Přizpůsobujeme se i tím, že třeba uděláme jen koncert, např. v některých částech Afriky. Tam jsme nehráli Streetlight, ale jen jeho pasáže. V tomto smyslu jsme schopni určité flexibility. Streetlight hrajeme ve 4 jazycích: v italštině, angličtině, španělštině a portugalštině. Tady ho nyní máme s německými titulky ( Pozn.:mluví z německého turné). Ale až přijedeme do České republiky, Polska, Rumunska, Maďarska, budou titulky v příslušných jazycích.
Jednou jsme hráli Streetlight ve vězení. Vynechali jsme dlouhé vyprávěcí pasáže a zaměřili se jen na dynamický průběh Charlesova života. Máme mnoho variant.

Jaké plody svých koncertů jste zaznamenali? Jak reagují diváci na poselství se kterým přicházíte?
Jedním z nejsilnějších zážitků v těchto letech bylo, když jsme dostali dopis od jedné dívky, který zní jako vymyšlený, jak je neuvěřitelný! Ale je pravdivý, sama nám ho poslala.
Dívka spolu s bandou výtržníků vykradla obchod s hudebními nahrávkami a mezi CD, které se jí dostaly do rukou, byla i CD od Gen Rosso. Mezi jinými na nich byla jedna píseň nazvaná „Souhvězdí“, která se jí zalíbila, i když naši skupinu neznala. Po několika letech, když už nevěděla, co si dál počít se životem, se rozhodla pro sebevraždu. Úplně náhodou, když zapnula televizi, v ní zrovna běžely naše písně, které jsme hráli na Genfestu (pozn.: setkání mládeže) a kde jsme také písničku „Souhvězdí“ zpívali. Potom, co slyšela tuhle píseň, se rozhodla nevzít si život.
Neříkáme to proto, že bychom ze sebe chtěli dělat hrdiny, ale proto, že nás ten příběh dojal. Pochopili jsme, kam až člověk může dojít, když žije v souladu s tím, co hlásá.
Nebo např. zde, (pozn.: v Německu ) jezdíme po školách. Naše představení jsou součástí programu prevence násilí ve školách. Máme mnoho svědectví a různých příběhů. Zůstáváme ve školách celý týden. Organizujeme workshopy a hrajeme „Streetlight“ se studenty.
Máme odezvy například i ze strany učitelů, kteří říkají, že se jim prostřednictvím tohoto muzikálu snadněji navazuje vztah s vlastními žáky. Máme také děti, které za námi jedou na další představení.
Byli prohlášeni za problémové žáky, nebo nebyli schopni se soustředit. Jako jeden chlapec, který chtěl například nastříkat svoje kolo stříbrnou barvou a vystavit ho v pozadí na scéně. Jel za námi na další 3 představení, aby mohl vystavit své stříbrné kolo a byl to chlapec, který nebyl nikdy předtím schopný udržet pozornost. Byl to malý kluk a cítil se mezi námi dobře. Jeho sociální asistent říkal, že nic podobného nezažil.
Nebo, když jsme byli ve vězení, v Bujumbuře v Burundi, jeden z vězňů se zeptal našeho basisty, jestli má nějaké peníze a zda by mu něco nenechal. Basista u sebe nic neměl, protože jsme museli veškeré věci nechat venku… peněženky, hodinky atd. a tak mu řekl, že nic nemá. Vězeň mu tedy řekl: „Tak já ti dám svůj prsten.“ – měl na ruce takový jednoduchý stříbrný prsten – „ A ty ho poneseš ven z vězení a s tím prstenem vezmeš i mě na své cesty po světě.“
Dostali jsme taky jeden velmi krásný dopis, báseň od jiného vězně, Španěla, který nám pomáhal stavět scénu. Ty básně najdete i na našich webových stránkách, na stránkách. Tam jsou také různá jiná svědectví, i z těchto dní i z toho, co jsme zažili v Africe. Doporučujeme je, i když budete chtít vědět něco bližšího o nás. Je to www.genrosso.com.


V Československu jste měli koncert hned po revoluci ( pozn.:1990). Co vám z té doby zůstalo v paměti? Je něco na co nejvíc vzpomínáte?
Já si na to představení v Praze pamatuji. Tento koncert se dá shrnout do jedné věty, kterou řekl Václav Havel krátce poté, co padla berlínská zeď ( pozn.: bylo to při první návštěvě Jan Pavla II). Tato slova si pamatuji dokonce i česky: říká je česky „Nevím, zda vím, co je to zázrak“. Nevím, zda vím, co to je zázrak! V této větě se dá shrnout naše tehdejší představení v Praze. Bylo to velmi krásné, na koncert přišlo 7 000 lidí. Byla to obrovská radost.
…a taky že (říká česky) Praha je matka měst…!

Odpovídali
Beni – z Německa a Tadek- z Polska

2016 Copyright Pavel Šupol | Všechna práva vyhrazena | Login | Tvorba: www.lukaspavelec.cz