Po koncertě v Budapešti v roce 2006 se Tomáš Coufal z časopisu Život víry stavil za Rebeccou, aby jí položil pár otázek. Již z tohoto rozhovoru máme možnost poznat, kým skutečně tato žena je.
Jak jsem již na webu v aktualitách informoval, letos na prknech, kde loni stála Rebecca, stanou australští Hillsong United. Koncert se uskuteční 22. 9. v Budapešti a z Čech pojedou autobusy.
Pokud bych mohl, určitě bych neváhal, protože chvály, které oni zpívají, mě vždy dokázaly pomoc, když mi bylo nejhůř. Nezapomeňte si na mě na jejich koncertě vzpomenout.

 

Odkazy:
http://hillsong-united.eu - české stránky koncertu

 

 

 

 

Ostře sledované děvče na vdávání

Víra Rebeccy St. James ve světle reflektorů
Byla unavená, protože za sebou měla několik dní, kdy každý večer zpívala v jiné evropské zemi. A taky za sebou měla koncert a předlouhou autogramiádu. Přesto byla ochotná „tomu českému novináři“ i v pokročilé noční hodině věnovat čas a natočit rozhovor. Myslím, že v tom nebyla jen profesionální zkušenost člověka, který je neustále v kontaktu s médii. Rebecca St. James svou práci bere jako službu Bohu a její vztah s Ježíšem z ní při tom všem přirozeně „prosvítá“. Na nic si nehrála a mluvila velice otevřeně i o mnohdy citlivých věcech, které si většina jejích vrstevnic radši nechává pro sebe...


Jak začala tvoje umělecká kariéra?
Bůh mě postavil do hudební rodiny. Můj tatínek v Austrálii organizoval křesťanské koncerty, dával dohromady kapely, takže jsem celé dětství chodila na křesťanská vystoupení. A když mě Bůh začal asi ve dvanácti, třinácti letech vést k tomu, abych se věnovala hudbě, bylo to docela přirozené. Ve dvanácti jsem dala svůj talent a své dary Bohu a poprosila jsem ho, aby si můj život použil, a od té doby se začaly otvírat dveře a nakonec jsem v patnácti dostala smlouvu s nahrávací společnost v Americe. Stalo se to díky tomu, že jeden člověk z této firmy mě slyšel zpívat ve sboru.

Už jako teenager ses stala známou propagátorkou sexuální čistoty a předmanželské abstinence. Proč ses zaměřila právě na toto téma?
Když mi bylo asi patnáct, rozhodla jsem se, že si nechám sex až pro manželství. Bylo to v rámci americké kampaně mezi teenagery, která se jmenovala „Pravá láska počká“. V posledních dvanácti, čtrnácti letech z toho v Americe vzniklo velké hnutí, které povzbuzuje mladou generaci k čistotě. Žádali mě, abych při různých příležitostech mluvila na toto téma, a vyvolalo to tak nadšené reakce, že jsem o tom pak mluvila i na svých vlastních koncertech. Spousta děvčat za mnou přišla a říkala mi: „Děkuju, že o tom mluvíš, dává mi to odvahu v této věci stát.“ A rodiče, kteří se slzami v očích děkovali, že o těchto věcech mluvím k jejich dětem...
Myslím, že důvodem, proč se pro to tak nasazuji, je, že vidím, jak je moje generace v této oblasti rozbitá. Prodali nám lež, že když je nám něco příjemné, tak to máme dělat. „Měj se dobře“ – ale můžeme za to platit špatnými následky: těhotenstvím dospívajících, pohlavními nemocemi, AIDS... Viděla jsem už mnoho slz a chtěla bych zabránit tomu, aby jich bylo víc. Věřím, že kdesi hluboko uvnitř lidé vědí, že Boží cesta je ta nejlepší. Je to cesta čistoty, naděje a lásky.

Nestává se ti, že by ti lidé říkali: Jak můžeš mluvit o něčem, co jsi nikdy sama nezkusila?
Myslím, že člověk nemusí mít zkušenost úplně se vším, aby věděl, že to nechce. Věřím Bohu, který říká, že sex v manželství je lepší. A věřím svědectví lidí, kteří čekali a mluví o radosti z toho pramenící, i lidí, kteří nečekali a s pláčem se mi svěřují, jak by si přáli to vrátit.

Před několika lety jsi napsala píseň pro svého budoucího manžela s názvem „Wait for Me“ (Počkej na mě). Jak dlouho si myslíš, že ještě na sebe budete čekat?
Snad už ne moc dlouho. Doufám, že mi Bůh přivede mého muže snad v nejbližším roce nebo dvou. Už jsem s jedním chlapcem sedm měsíců chodila, ale ukázalo se, že to není manžel pro mě.
Myslím, že mnozí lidé se v manželství spokojí s něčím menším, než pro ně Bůh má, protože se bojí být milováni příliš dlouho. To nehodlám dělat. Manželství je na celý život, to je moje přesvědčení. Věřím, že když je něco správné a je to od Boha, tak to za to čekání stojí.

Jaké máš na svého budoucího muže „požadavky“? Jaký by měl být?
(smích) Měl by mi být sympatický, chtěla bych, aby byl trochu vyšší než já, abych mohla nosit své boty na vysoké podrážce (zvedá nohu nad stůl), ale co je nejdůležitější, opravdu bych chtěla, aby měl tak silnou víru a takovou lásku k Bohu, aby mě to inspirovalo v mé vlastní cestě. A taky by měl mít smysl pro humor a být milý a milující. A ještě spoustu dalších věcí... (smích)

Není ale téměř nemožné se s někým seznámit, když máš tak nabitý program a stále někde cestuješ a koncertuješ?
V současnosti se snažím svůj program omezit a nebýt tolik na cestách, protože to je skutečně významný faktor. Jak bych se mohla s někým „normálně“ seznámit, když jsem pořád na turné?
Ale mám skvělé přátele a cítím velkou podporu své rodiny, takže se necítím osamělá a netrápím se tím.

Svou roli může hrát i to, že jsi mediálně „sledovaná“ osobnost a někteří chlapci se nechtějí stát centrem pozornosti jen proto, že by s tebou začali chodit...
Ano, asi je to odrazuje. Ne že by o tom se mnou mluvili („nevím, jestli s tebou chci chodit, protože jsi v záři reflektorů“), ale určitě jim to někdy brání v tom, aby se ke mně přiblížili.

To, že jsi známá osobnost, na tebe klade vyšší nároky, protože jsi pro mnoho mladých lidí vzorem. Jak se s takovou zodpovědností vypořádáváš?
Tu roli vzoru přijímám, myslím, že je to potřeba. Dnes je spousta negativních „vzorů“ – je těžké je označit za vzor – různých bavičů... Já bych chtěla lidi ovlivňovat pozitivně – svojí hudbou, svými knížkami, svým životem. Rozhodně pociťuji velký tlak a velkou zodpovědnost. To, co dělám, je občas vyčerpávající práce, ale cítím se k ní povolaná, a to, když vidíte, jak Bůh mění lidské životy, přináší naplnění.

Před časem ses odstěhovala od svých rodičů a žila jsi samostatně, ale po čase ses vrátila domů. Proč?
Ano, když mi bylo přes dvacet, tak jsem se odstěhovala z domu, ale z určitého hlediska jsem nebydlela doma už dlouho, protože asi od svých šestnácti jsem trávila spoustu času na turné. Myslím, že jsem trochu porozuměla tomu, co to znamená být nezávislá a nemít za sebou ve všem zázemí rodiny. Nesla jsem velkou zodpovědnost.
Ale když jsem se odstěhovala, cítila jsem se velice osaměle, byla jsem skleslá, bylo to pro mě těžké období. Ale Bůh to použil k dobrému. V té době vznikla moje kniha S.H.E. (O.N.A.), což je kniha pro ženy, o věcech, kterým jako moderní ženy čelíme, a o naději, kterou nám Bůh pro tyto oblasti v Bibli nabízí. Ale uvědomila jsem si, že potřebuji společenství, podporu, a že když jsem doma, což není často, měla bych být se svou rodinou. Ale v současnosti už zase žiji samostatně.

Rád bych se vrátil ke zmíněné knížce S.H.E. V jednom rozhovoru jsi řekla, že nejtěžší věcí, s níž bojuješ, je oblast krásy a sebepřijetí. Docela mě to překvapilo...
Děkuji (úsměv). Nedávno jsme byli na turné, které bylo zaměřeno na tuto knihu, a věnovali jsme se mnoha oblastem, o nichž jsem psala, a krása byla jednou z nich. A v jednom rozhovoru jsem mluvila o tom, že všechny jako dívky bojujeme s tím, jak samy sebe vnímáme, někdy více než jindy. Já jsem se začala pohybovat na hudební scéně už jako dospívající – a když vás pořád někdo fotografuje a každý večer se na vás dívají tisíce lidí, jen to přidává k tomu tlaku, kterému už jsme vystaveny: abychom se vyrovnaly tomu, co vidíme v televizi, ve filmech...
Asi před rokem a půl jsem si proto jela odpočinout a duchovně načerpat do Švýcarska. To bylo hlavní, co mi Bůh říkal, bylo: „Věz, že tě mám rád, a to je to důležité. Hledej svůj pocit přijetí a vlastní hodnoty ve mně.“ Tak se snažím na to zaměřit, kdykoli v téhle oblasti zápasím.

Je těžké být sama sebou, když jsi stále „pod dozorem“ fanoušků a médií? Jak si zachováváš svou vlastní identitu?
Na mé službě se hodně podílí moje rodina, hodně se mnou cestují. To mi pomáhá, abych i na turné měla pocit domova. A rodina je nenahraditelná, když chce člověk zůstat pokorný. Jednají se mnou stále stejně, ať se děje cokoli.


Jaké to je, mít ve svém týmu své sourozence a rodiče? V podstatě si od nich nemůžeš „odpočinout“, ani když jsi „v práci“...
Pozitivní na tom je, že mám s sebou kousek domova. Díky tomu můžu mít pevné základy a zacílení a zůstávám vykazatelná. Myslím, že mi to pomohlo „přežít“ těch dvanáct let na křesťanské hudební scéně.
Zároveň jsem kvůli tomu pod větším tlakem. To, jak žiju, mě vystavuje tlaku a ten se přenáší i na moje vztahy. Občas si spolu potřebujeme věci a problémy vyříkat, ale zároveň nás to sbližuje... Celé tajemství tkví v tom, že je potřeba spolu stále mluvit a nedovolit, aby se některé věci staly klínem vraženým mezi nás.

Před časem jsi prohlásila, že tě „Bůh nepovolal k tomu, abys byla hvězda“. Pravda je ale taková, že „hvězda“ jsi...
Rozhodně se tak necítím. Když se staneme křesťany, stáváme se Božími služebníky. Nemyslím, že bychom se měli cítit jako nějaké „hvězdy“ nebo „hrdinové“, jako něco víc než někdo jiný. Každý máme jiné povolání. To moje je jen neobvyklé a velmi „veřejné“ a stojím před mnoha lidmi, ale vůbec si nemyslím, že bych kvůli tomu byla v Božím království důležitější nebo nějak mimořádná. Jak se říká, „u kříže jsme si všichni rovni“. Cítím se jako normální holka, která prostě dělá něco méně obvyklého.

Tvoje nové album se jmenuje If I Had One Chance to Tell You Someting (Kdybych měla jedinou možnost ti něco říct), což je citát z písně You Are Loved (Jsi milován). Komu je tahle písnička určena?
V Austrálii jsem chodila na jednu křesťanskou školu a měla jsem tam velmi dobrého kamaráda, který se jmenoval Daniel. Byli jsme přáteli po mnoho let. Když jsem z té školy odešla, ztratili jsme vzájemný kontakt, ale přesto jsem na něj často myslela, jak se má. Po letech jsem potkala našeho společného přítele a ten mi řekl, že Daniel odpadl od Boha a že ve svém životě prochází velmi těžkými věcmi. Bolelo mě pro něj srdce. A když jsem psala písničky pro toto nové album, myslela jsem na Daniela a napadlo mě: Kdybych měla jedinou příležitost s ním mluvit, co bych mu řekla? Bylo by to toto: „Jsi milován. Bůh tě tolik miluje, bez ohledu na to, co jsi udělal a kde jsi byl, a čeká na tebe s otevřenou náručí, aby tě mohl obejmout.“ Ale není to píseň jen pro Daniela, ale i pro mě a pro tebe. Všichni potřebujeme vědět, že nás má Bůh rád.

Jsi hodně zaměřená na chvály. Na každém koncertě a na každé tvé desce se tento prvek výrazně projevuje. Proč si udržuješ tento důraz?
Bylo to základem mé služby. Moje první album, které jsem natočila ve svých třinácti, bylo album chval. To je kořen mého povolání. Pak jsem se začala věnovat i jiným tématům, ale uctívání jsem vždycky měla moc ráda. Když lidi vedeš k uctívání Boha, vedeš je k tomu, aby prožili jeho samotného, jeho lásku, a to je mocná věc, která proměňuje životy.

Jsem rád, že to říkáš. Četl jsem ale na internetu jeden článek, jehož autor tě obviňoval, že mluvíš jen o Boží lásce, ale ne o evangeliu kříže.
Opravdu? (Vypadá překvapeně a zmateně.) Kde jsi to četl? Vždyť o kříži mluvím každý večer! Ti lidé asi nikdy nebyli na mém koncertě.

Jsi světovou mluvčí humanitární organizace Compassion International (Soucit), která zprostředkovává sponzorování chudých dětí z třetího světa. Začátkem tohoto roku ses kvůli tomu dokonce vydala do Rwandy. Co na tebe na této cestě udělalo největší dojem?
Setkala jsem se tam se Samuelem, chlapcem, kterého sponzoruji. Je mu dvanáct let. Byl to krásný zážitek a hodně mě to chytlo za srdce.
Očekávala jsem ale, že uvidím zničenou zemi. Před dvanácti lety tam totiž probíhala genocida, jeden kmen se snažil vyvraždit druhý a během devadesáti dnů bylo zabito milion lidí. Teď jsem ale viděla místo plné pokoje, řádu, radosti a lásky. Nemohla jsem uvěřit tomu, že tak velká změna mohla nastat v tak krátké době. Ale zjistila jsem, že rwandský prezident je křesťan. Ten se zasadil o to, aby se lidé přestali navzájem zabíjet, a zavedl politiku ukončení krevní msty (angl. „no revenge policy“). Povzbuzoval lidi k tomu, aby těm, kdo jim vyvraždili rodinu, místo pomsty odpustili. Věřím, že díky tomu došlo k uzdravení. Těžko bys hledal „křesťanštější“ slovo, než je odpuštění. To je láska v akci. Povzbuzuje mě to k tomu, abych odpouštěla těm, kdo mi ublížili. Vždyť přesně tak se Bůh zachoval ke mně.

Toto je tvoje první cesta po zemích východního bloku. Zpívala jsi už v Bulharsku, Maďarsku, máš před sebou Rusko... Je tohle turné něčím jiné než ostatní?
Je to úžasné. Nemohli jsme uvěřit tomu, jak báječně nás lidé přijali. V Bulharsku i tady v Maďarsku jsme byli úplně poprvé, ale lidé nás uvítali velmi vřele.

Možná i proto, že hudebník z Ameriky je pro místní křesťanské fanoušky vzácnost.
Ano. Já jsem vyrůstala v Austrálii, kam také nejezdilo mnoho křesťanských umělců. Proto jsem se rozhodla, že budu koncertovat nejen v Americe, ale po celém světě.

V roce 2003 ses podílela na vzniku muzikálu !HERO, což je pašijový příběh zasazený do dnešního New Yorku. Hrála jsi v něm Maggie, moderní Marii Magdalénu. Proč tahle „rocková opera“ vznikla? Bylo cílem vytvořit jakýsi křesťanský protějšek muzikálu „Jesus Christ Superstar“?
Ano. Tedy – ne něco kopírovat, ale být současnou interpretací evangelia.

Vím, že podporuješ prezidenta Bushe...
...v modlitbách, to rozhodně.

Ale podporovalas ho snad i jinak...
Nepodporuji nutně veškerou jeho politiku. Nezapojuji se do politiky, ale modlím se za něj. Jsem zapojena do „Prezidentského modlitebního týmu“, který lidi povzbuzuje, aby se na něj přimlouvali. A zpívala jsem v Bílém domě, což byla služba pro jeho tým a pro něj. Takže jen tyhle věci.Jo, a taky tam je tým zaštiťující křesťanskou iniciativu na podporu abstinence, kde jsem taky na toto téma mluvila.

Dobře. Přesto by mě zajímalo, jestli považuješ za správné spojovat osobní víru s politikou.
Myslím, že víru nelze od toho, co děláme, oddělit. Pokud ti víra dává morální standard, základ, z něhož vycházíš, je třeba, abys byl poctivý a abys řekl: „Jsem člověk oddaný víře a modlitbě.“ Kdo ho za to může soudit?
– Tomáš Coufal

Převzato z časopisu Život víry 7–8/2006, str. 5 (www.zivotviry.cz).
Foto Tomáš Coufal

2016 Copyright Pavel Šupol | Všechna práva vyhrazena | Login | Tvorba: www.lukaspavelec.cz