Koncert Naděje s hvězdou večera Arkou Noego je sice za námi, ale nedá mi to nepodělit se o radost, která panovala mezi tisícovkou nadšených posluchačů. Navíc mě zaujal rozhovor o otcovství s Robertem Fridrichem, zakladatelem této kapely a zároveň otcem sedmi dětí. Posledním motivem tohoto ohlédnutí je to, že tento koncert poběží ve dvou dílech na Tv Noe.

 

Atmosféra byla úžasná, Robert dokázal doprovodit každou píseň svým svědectvím a duchovním zamyšlením, na které publikum živě reagovalo. Oni sami na svých stránkách hned po příjezdu domů napsali, že brněnské publikum „šílelo“ již od prvního nastoupení Arki a tímto jsem v dětech vyvolali nebývalou chuť dostat ze sebe všechno. Asi nás může těšit, že opět české publikum nezklamalo někoho, kdo k nám přijel. Dle Arki to byl jeden z nejživějších koncertů v tomto roce. Není tedy divu, že na něj rádi vzpomínají a vyprošují nám Ducha svatého, který nechť oživuje naši zemi.

 

Tv Noe nabízí všem, kteří chtějí zavzpomínat na to, co prožili nebo naopak těm, kteří se tam nedostali, hned několik možností opakování tohoto koncertu, jehož 1. díl nabídne 8.11. od 20:45 vystoupení Paťa Milenkyho a začátek koncertu Arki a 2. díl přesně o týden později 15.11. ve stejném čase zachytí zbývající čas vystoupení Arki. Zároveň budete moct shlédnout hned několik repríz. Stačí sledovat program.

-pš-

 

Odkazy:

http://www.arkanoego.pl/

http://www.tvnoe.cz/

 

 

 

S Robertem Friedrichem o otcovství.

 

 

V jedné z písniček „Arki“ -  té, co se jmenuje „Taťka“ – zpíváte: „mamka, to není to stejné, co taťka“. V čem  spočívá ten rozdíl?

Tím „taťkou“ je samozřejmě Bůh Otec, ale také prostě otec rodiny a ještě Svatý Otec.

Písnička vznikala v průběhu předposlední papežské pouti do Polska. Když jsem ji psal, myslel jsem na svého otce a také na sebe - jaké já sám mám závazky jako otec. Moje domácí povinnosti jako otce jsou úplně jiné než ty, které má manželka. Matka děti rodí, a otec se jimi jen chválí (smích). A teď vážně – otec je někdo, kdo povzbuzuje dítě k činnosti, něco takového, že dítě má chuť se učit, poznávat svět, hledat zajímavá řešení. Pochopil jsem také, že ve všech temnotách, které nás v životě potkají – ve chvílích nejistoty, obavy, neznámé, je nejdůležitější přijmout nataženou ruku od Boha. Otec je někým, kdo v temnotě vede za ruku.

 

 

Aby to tak mohlo fungovat, otec musí být nablízku, a on dost často prostě doma není.

To je pravda, současná morální krize – jak říkají moudří lidé – má z velké části svůj původ v krizi otcovství. Otec přestal přebývat doma, přestal být tím, kým býval – autoritou, někým, kdo ukazoval, jak budovat život od základů, jak žít uvědoměle a dospěle. Život není hrou, je to vážná věc. To by nás měl učit a ukazovat nám otec. Často se stává, že pokud měl někdo problémy s vlastním otcem, tak je pro něj těžší brát život vážně.

Být moderním otcem dnes to znamená mít odvahu vrátit se k jistým tradicím z minulosti. Jsou moc potřebné, můžou pomoci hodně věci napravit a jsou jednoduché – jedná se o to, aby doma byli otec a matka, a aby taková rodina měla určitou hierarchii. Dnes se člověk často bouří proti hierarchii – v práci, v kostele, doma. Sám jsem také vzdoroval, když jsem byl mladý, ale teď – jako otec – vidím, že hierarchie je něčím důležitým a dobrým. Je něčím přirozeným.

 

 

Vždycky jsi tímto způsobem nahlížel na rodinu, na otcovství?

Kdeže! Vzali jsme se s Dobrochną, když nám bylo dvacet, teď jsme patnáct let spolu a jako každé manželství jsme potřebovali čas, abychom dospěli. Dnes nám ohromně pomáhá společenství, prostě Církev, Evangelium. Ale ne vždy to bylo tak, že jsem myslel na své povinnosti. Někdy jsem raději uskutečňoval své nápady. Vlastně se mě to drží dodnes. Teď ale vím, že každý den je proto, abych se znova navracel k roli manžela a otce.

 

 

Máš  nějaký vzor otce, který Ti pomáhá – jak sám říkáš – znova se navracet  k otcovství?

Inspiruje mě hodně postava samého Boha Otce, který je milosrdný a trpělivý. Omlouvá mě před sebou samým. Chtěl bych mít takový postoj ke svým dětem. Chtěl bych být milosrdným, vycházet vstříc jejich slabostem, problémům, a nejenom být náročným.  Model náročného Boha Otce už ve mně pominul, i když pořád se nemůžu uvolnit od přesvědčení, že vůči Bohu stále něco musím. První svoboda, které se dnes učím, je ta, že nic nemusím – můžu, ale nemusím, protože On mě stejně miluje. Chtěl bych, aby moje děti také cítily, že je miluji nezištně.

 

 

V jednom ze svých rozhovorů jsi říkal, že někomu takovému jako ty – i kdyby to byl Tvůj přítel – bys spíše dítě nesvěřil, a Bůh ti svěřil dokonce šest.

Nevím proč to tak je. Jsem překvapený a udivený. Je to tajemství. Věřím, že to je potřebné, určitě mi to pomáhá žít důstojněji. Občas si myslím, že kdybych ty děti neměl, mohl bych nežít.

 

 

Existuje stereotyp, že muž by měl být tvrdý, neměl by ukazovat své slabosti. Daří se Ti to?

Jako otec se snažím být možná ne tvrdý, ale důsledný. Ale spíš mi to moc nevychází. První čtyři dcery můžou za to, že jsem spíš tatínkem než otcem. Dokážou mi vyskočit na kolena a tak mě okouzlí, že vyměknu a odpustím si veškerou důslednost. Celou dobu se učím být otcem. Chci být otcem, na kterého je možno se spolehnout, který je silný. Děti ale vidí, že pokaždé, když se dívám na animované vyprávění o biblickém Josefovi, tak prostě pláču. Slzy se kutálejí doprostřed, protože prý muži nepláčou. Jenže oni přece jen pláčou.

 

 

Máš také syny.

Chlapci jsou ještě malí. Je to vidět, že chlapci jsou z jiného těsta než holčičky. Mají úplně jiné zájmy. Ze začátku jsem se bál, že můj chlapec bude jezdit s kočárkem pro panenky, že nebude chtít autíčka. Ne, nic takového se nestalo. Plive, kope, a když tlačí kočárek, tak předstírá, že má motorku nebo sekačku. Já jsem se o motorizaci nikdy nezajímal, a první slovo, které můj syn řekl, nebylo „máma“ nebo „táta“, ale „auto“.

 

 

Je to špatné, když děti vidí, že otec pláče?

Ne, možná, že je to i lepší, když vidí, že pláčeme kvůli důležité věci.

 

 

Schováváš před blízkými svojí slabost?

Ne, neschovávám. Nedokážu to. Obdivuji všechny, kteří zvládají věci sami. Já si neumím poradit sám. Děti to také vidí. Vidí, že jsem nervózní, občas prostě říkám dost – nic menšího než  metr padesát ať se ke mně nepřibližuje, jinak to nevydržím. Nejedná se vůbec o nějaké extrémní situace, ale o obyčejnou každodennost, ona dokáže pořádně vytočit. Ale děti také vidí, kde hledám pomoc, když něco nezvládám. Ne teoreticky, ale prakticky – když v průběhu týdne častokrát jezdím do kostela, vědí, že tam nejedu proto, abych od nich utekl, ale proto, abych naslouchal Evangeliu, abych se zachránil.

 

 

Nikdy jsi neměl pocit, že ses v Evangeliu zklamal?

Nikdy. Slyším v něm, že mě Bůh miluje. A hodně problémů, které se mi zdály hrůzné ztrácí svou sílu. Je to tak, jako by existoval někdo, kdo straší, nahlas štěká, ale zuby už nemá. Opravdu se není čeho obávat. Přesvědčil jsem se, Bůh je na straně člověka. Tak jako Jákob, když se celou noc dohadoval s Bohem a nakonec se o tom přesvědčil.

Evangelium mě každodenně utvrzuje v tom, že rozhodnutí, ke kterému jsme došli s manželkou před osmi lety, když jsme vstoupili do společenství, je správné, že dnes jsme opravdu rodinou, vůbec ne ideální, ale jsme, a pořád nám záleží na tom, abychom hledali porozumění. Jistě, že se hádáme. A děti to vidí. Nelze se nehádat, ale lze se hádat správně – to znamená, že si prostě nakonec odpustíme.

 

 

Vzpomínal jsi o boji Jákoba s Bohem, jak reaguješ na slovo „boj“?

Pokud to má být svatá válka, tak jedině se svým hříchem. Jiné svaté války neexistují.

 

 

A boj pro děti, pro rodinu, o všední chléb? To je občas taky válka.

Ano, jenže se nejdřív musím zeptat sebe, co bych pro své děti  chtěl nejvíce. Prodávali jsme alba „Arki Noego“ , ale neviděli jsme smysl v tom, abychom každé holce založili účet, aby měla věno, aby – když půjde na své – měla byt, auto, garáž. Chceme pro ně něco víc, naše děti vidí, že se obracíme a hledáme pomoc v Evangeliu a v Církvi. Zde se pro mě odehrává ten boj. Chtěl bych, aby děti viděly, že jejich otec bojuje o zkušenosti víry, že je o to občas potřeba bojovat.

 

 

Dobře, ale jíst taky něco musíte.

Ale ano, jenže umělci jsou tak trochu Eskymáci. Uloví tuleně, méně nebo více tučného a potom celá rodina žije z toho, a když dojde, uloví dalšího. Mezi umělci málokdo shromažďuje zásoby. Ani hudebníci z Poznaně to nedělají, prostě když tuleně sní, hledají dalšího. Doba mezi lovy je někdy dlouhá, někdy těžká, hudební průmysl se také řídí svými zákony, a tak častokrát tuleň prostě schází. Ale vždycky zůstává naděje, že Bůh takovou rodinu nenechá napospas. A často se stává, že lovíš jednoho tuleně a ukáže se, že na druhé straně leží celé stádo a zdarma si můžeš vzít tolik, kolik potřebuješ.

 

 

Říkáš, že Evangelium  je hodně konkrétní skutečnost, rozumíme, že Vaše děti to také tak prožívají. Jak se to dělá, aby se tak stalo?

My doma o Evangeliu moc nemluvíme. Vypadá to normálně: zase máš nepořádek v pokoji. Nejdřív ukliď u sebe a teprve pak napomínej mladší sestry, protože ony se dívají na tebe a učí se. Neříkáme, že Bůh tě miluje, protože když tě miluje, tak je to vidět, zde nikdo nepotřebuje žádné teorie. Zde jsou potřebná fakta.

Teď, když spolu mluvíme, jistě existuje pokušení, abych se cítil super, jako nějaký nad-otec Robert, otec sedmi dětí, mistr světa v otcovství dává rozhovor a všechno ví a všemu rozumí. To není pravda. Jsem opravdu slabý, podívejte se na zprávy od mých dcer. Včera jsem se cítil mizerně, věděly to a dnes jsem v 7:45 dostal zprávu od nejstarší: „Jdeme s Różą do školy, modlíme se za Tebe“.

 

 

Prosíte se vzájemně o modlitbu?

Jasně. Prosím o modlitbu, protože vím, jak jsem slabý.

 

 

Modlíte se doma společně, celá rodina?

To jde těžce. Zkoušíme to - například se modlíme společně ráno, když jdeme do školy. Snažíme se také, abychom s manželkou měli společnou modlitbu. Cítíme se k tomu pozvání díky různým událostem a překážkám. Myslím si, že pokud by neexistovaly, vůbec bychom na to nemysleli. Existují takové těžkosti, které bych bez modlitby nepochopil. Hodně nám modlitba pomohla, když manželka potratila.

 

 

A co Tě o Bohu učí Tvé děti?

Naše děti nejsou andílci, nějaké svaté postavy. Často vidím, že dokáží být stejně zlomyslné jako dospělí. Pro ně existuje stejný recept – obracet se a hledat Boha. Už dnes prosit o nalezení svého povolání, o dobrého manžela, protože s tím jsou problémy. Děsím se, když si představuji kandidáty na manžely pro mé dcery.

 

 

Už o tom přemýšlíš?

Ovšem, musím na to myslet už teď, abych potom nebyl překvapený. Chtěl bych pro každou někoho takového jako byl sv. František, který říkal – že se narodil pro to, aby miloval, a ne proto aby byl milován. Hledám ty sv. Františky a občas je potkávám.

 

 

Odvoláváš  se občas k přikázání: „Budeš ctít svého otce a matku svou“ ve vztazích s dětmi?

Ano, ale vždy pamatuji na to, že pokud chce někdo jít za Kristem, musí zapřít nejenom sám sebe, ale také musí nenávidět svou matku a otce. Chci, aby mě mé děti milovaly a chci, aby měly jistotu, že se o mně můžou opřít, ale chápu, že přijde taková chvíle, kdy se moje autorita v jejích očích začne ztrácet. Proto je nejdůležitější, aby byl pro ně autoritou Ježíš. Jinak budou v životě hodně trpět, protože začnou odpovědi na nejdůležitější otázky hledat na koncertech, v barech, v internetových kavárnách, všude tam, kde zrovna tyto odpovědi nemůžou najít, protože tam prostě nejsou. O tom také zkoušíme zpívat s „Arką“, proto existuje.

 

 

Jsi rád mužem?

Ach ano! Jednou se mi zdálo, že mám rodit. Vzbudil jsem se vyděšený .To byla noční můra. Tehdy jsem si pomyslil: Bože, děkuji ti, že jsem mužem.

 

 

A byl jsi někdy u porodu Vašeho dítěte?

Ano, byl jsem u všech porodů. To znamená duchem, tělesně jsem byl u čtyř. Poprvé to bylo takové, že jsme vlastně nevěděli, o co jde. Manželka mi přes okno ukázala papír, na který namalovala naše dítě. U posledního porodu jsem chyběl, syn se narodil zázrakem, císařský řez mu zachránil život. Nestihl jsem to, přijel jsem chvíli potom, ale manželka už byla probuzená, radostná. Ostatní děti jsme porodili spolu doma a jsem rád, že jsem u porodu byl.

Tak jako jsem byl při početí, tak jsem byl také u porodu, chci být při Prvním přijímání a při tom, když dítě bude odcházet z domova do dospělého života.

 

 

S Robertem Friedrichem, rockovým hudebníkem, zakladatelem skupiny „Arka Noego“, hovořila Katarzyna Jabłońska i Jacek Borkowicz (za překlad děkujeme Terce  Ondruszové).

2016 Copyright Pavel Šupol | Všechna práva vyhrazena | Login | Tvorba: www.lukaspavelec.cz