Čeká nás pořádná dávka chval při Benefičním koncertě „PRO UKRAJINU“, v rámci kterého vystoupí na ActIv8 na Velehradě 18.7.2008 od 19:30 spolu s americkými SONICFLOOd taky slovenský Tretí deň. Mám radost z toho, že vám právě je můžu představit v rozhovoru se zpěvákem Miro Tótem, který přinesl časopis Život víry.
Myslím si, že po jeho přečtení mi dáte za pravdu, že Tretí deň jsou jedněmi z nejpovolanějších nám přiblížit heslo koncertu: „Potřebujeme být v jednotě s každým otevřeným a zapáleným srdcem“, protože dle mého názoru jej již teď naplňují svým hraním a tím, co chtějí svou hudbou předávat.

 

Když se řekne Tretí deň, hned se mi vybaví nezapomenutelné okamžiky, kdy jsem poprvé vložil jejich hudbu do přehrávače. Přiznám se, že jsem nemohl usnout do té doby, něž jsem jej doposlouchal do konce. A nejenom to, já se v průběhu přidával i k jejich modlitbám chval. Na základě těchto zážitků jsem se velmi těšil na jejich živá vystoupení ať již na CampFestu, kde jsem je poprvé zažil nebo Worship festivalu na Vsetíně. Myslím, že následující rozhovor s kapelníkem Miro Tótem se pro vás stane motivem, jak si chvály zamilovat, protože dle Tretího dňa to není u hudbě, ale o životě s Bohem, ke kterému se snaží své posluchače skrze své chvály přivádět.

 

 

MILOST MUSÍ ZŮSTAT ZNEUŽITELNÁ
říká vedoucí hudebnní skupiny Tretí deň Miro Tóth.

(* 1974 v Košicích) studoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou a později byl posluchačem Technické univerzity v Košicích. Na začátku tohoto studia vníma Boží volání do služby na plný úvazek. V roce 1993 začal pracovat v košickém sbore Apoštolské církve, kde pracuje dodnes. Během let 1995–2001 vystudoval evangelikální teologii a misii na Univerzitě Mateje Béla v Bánské Bystrici. Dnes je v AC Košice pastorem mládeže a vedoucím uctívání. Or doku 2005 působí také jako vedoucí odboru služby mládeži AC na Slovensku.
Kolem roku 1994 začal pracovat s chválicí skupinou, jejiž členové tvoří i dnes jádro kapely Tretí deň. Skupina vydala své první album v roce 1996, dosud natočila čtyři vlastní desky (zatím poslední se jmenuje „K tebe blízko“) a podílela se na dalších dvou.
V roce 2003 se oženil s manželkou Veronikou, děti zatím nemají.

Když jsme se v redakci dozvěděli, že Miro Tóth bude se svou skupinou Tretí deň po delší době opět koncertovat v Praze, řekli jsme si, že tentokrát už konečně musíme natočit rozhovor, na který jsme se (nejen my, ale i někteří naši věrní čtenáři) dlouho těšili.
Na místo koncertu jsem přišel s předstihem, v sále právě probíhala zvuková zkouška. Marně jsem však na pódiu hledal Mira s jeho známou hřívou – až po chvíli mi došlo, že ten nakrátko ostříhaný muž, který hraje na Mirovu kytaru, je vlastně on... Až na ty vlasy však byl při koncertě i při rozhovoru mezi čtyřma očima stejný, jak ho znám: vtipný, pohotový, přátelský, naslouchající a maximálně upřímný... Povídali jsme si dlouho do noci, nakonec jsme spolu stáli i v mrazu před ubytovnou. Mirovi zdaleka nešlo o jen o to, aby natočil nějaký „oficiální“ rozhovor...

Vím, že jsi uvěřil v 16 letech a že na to měl vliv tvůj otec, který byl předtím přesvědčený ateista...
Přesně tak.

... ale jak jsi prožil povolání do vedení chval?
Já jsem na pódiu vyrůstal. Když se moji rodiče rozvedli (bylo mi sedm), vznikla mi obrovská díra, protože jsem najednou neměl otce. Moje babička mě přihlásila do jednoho souboru malých jevištních forem. Byl jsem na pódiu třikrát týdně. Všimli si mě nějací lidé, začal jsem hrát ve filmech v televizi, byl jsem členem rozhlasové herecké skupiny... Když se dnes ohlížím zpátky, vnímám, že už od útlého dětství jsem si vypracoval vztah k muzice, vztah k publiku. Potom to zapadlo prachem, začal jsem se závodně věnovat kulturistice a všechny umělecké věci ustoupily.
V šestnácti letech jsem se obrátil. V našem sboru to bylo nastavené tak, že když se člověk obrátí, nejde hned do služby, ale je potřeba postavit základ, aby dům, který se později postaví, měl na čem držet. Rok jsem pracoval na svém charakteru a na svém vztahu s Bohem a potom jsem se pomalu začal angažovat ve chválách. Spíš mi dali do ruky kytaru a řekli: „Tohle zazpívej, tohle zahraj.“ Postupně se to vykrystalizovalo, že jsem byl pověřený službou chval.

Jak vypadá takové „krystalizování“?
Když jsem se chystal na maturitu, měl jsem „svatý týden“, a během něho jsem byl v Liptovském Mikuláši a vedl jsem tam chvály. Neuměl jsem anglicky, nic. Přišel za mnou chlap z Ameriky – nikdy jsem ho neviděl předtím ani potom – a on ke mně měl proroctví: „Bůh ti říká, že tě povolal do služby, a všechno, co máš k službě, je od něho.“ To je pravda, já jsem elektrikář, a vím jen to, že „šťáva“ je v levé dírce, o moc víc ne. Všechno, co dělám, jsem dostal od Boha.
To proroctví mi jasně vymezilo, kde je moje působnost. Například vím, že nejsem misionář, a myslím, že je výhra, že to vím. Jsou třeba misionáři, kteří nejsou misionáři, a myslí si, že jsou. Nejsem tedy misionář, ale stejným dechem říkám, že chci pomáhat vysílat misionáře. Nejsem pracovník s dětmi, nejsem diakon. Ale vím, že jsem pastor mládeže a jsem vedoucí chval.

Jak vznikla skupina Tretí deň?
Neopakovatelným způsobem. Tento tým dal dohromady Bůh a celá ta „chemie“ těch lidí funguje... Stále tvrdím, že hlavním kapelníkem je Duch svatý, ne já.

Můžeš ten vznik přece jen trochu přiblížit?
V našem sboru bylo ve chválách mnoho lidí, převážně mladých. Byly vytvořeny tři chválící týmy a já jsem byl vedoucím jednoho z nich. Nakonec zůstal jen jeden, ten, ve kterém jsem byl – a tam už jsem měl svého dnešního basáka a jednu zpěvačku, která se mnou dodnes zpívá, a byli tam další lidé, kteří byli po léta „sloupy“ kapely Tretí deň. To bylo kolem roku 1993, 1994.
Začali nám říkat Skupina Mira Tótha, Rychlá rota Mira Tótha, Košické chvály a já nevím jak ještě. Přemýšleli jsme o tom, že bychom se mohli nějak pojmenovat, a byly dva návrhy: Prázdny kríž a Tretí deň. Nakonec vyhrál Tretí deň. Někdy to působí zdravě provokativně, protože se lidé zeptají: „Jak se jmenujete?“ „Tretí deň.“ „A proč ne rovnou středa?“ A hned můžeme mluvit o vzkříšení...


BÝT KOMORNÍKEM KRÁLE


Ve chválách tedy sloužíš už minimálně 14 let. Co je podle tebe ve chválách to hlavní?
To by bylo na seriál na celý ročník Života víry.

Tak ho napiš!
Napíšu, rád.
Ale v zásadě, chvála je životní styl. Chvála a uctívání musí být z něčeho, co přetéká. Jako když mám dvoudecovou skleničku a naleju do ní půl litru. Jakmile naleju dvě deci, všechno ostatní už je chvála. Bible říká, že „z plnosti srdce ústa mluví“. Když je nitro prázdné, chvála je už jen akustický pohyb. Chvála má svou sílu, když vyvěrá z plnosti nitra. To může být plné radosti, může být plné bolesti. Lidem u nás ve sboru říkávám: Boha nemáš chválit za svoje starosti, ale i uprostřed starostí. Je potřeba, aby člověk měl vnitřní, myšlenkovou, postojovou hygienu, aby sám v sobě kultivoval něco, co vypůsobí, že jeho srdce bude plné.
Ve vedení chval se uplatňují dva přístupy: Jeden typ vedoucích prostě „chválí Boha a neohlíží se na lidi“ (a očekává, že se k němu lidé přidají), další se snaží zjistit, „kde lidé jsou“, a dovést je o kousek dál. Který z těchto způsobů je podle tebe lepší?
Myslím, že je to kombinace obou. Věřím tomu, že vedoucí chval má být někdo jako komorník v paláci, kde bydlí král. Ty zaklepeš a on ví, kde je král, a vezme tě přímo k němu. Vedoucí chval má dvě ruce. Jednu, aby byla v ruce lidí, a druhá, aby byla v ruce Boží. Ty jsi spojka. Pravdou je, že musíš lidi najít tam, kde se nacházejí. Máš ve sboru 50 nebo 500 lidí – každý z nich přišel v nějakém rozpoložení, a ty je máš dovést přímo před trůn.
Měl bys spojit oba postoje. Nesmíš se nechat znechutit, musíš dělat „svou věc“ – chválit Boha, jít před jeho trůn. Ale nesmíš na lidi zapomenout. Jinak bys mohl být ve třetí řadě na druhém sedadle a tam dělat svoji agendu. Jsi tu od toho, abys je někam dostal.

Podívejme se na to z druhé strany, z pohledu těch, kteří obvykle nestojí na pódiu. Je chvála věcí pro „specialisty“, nebo pro každého?
Písmo mluví o všeobecné a specifické Boží vůli. Specifickou teď neřešme, ale všeobecná je, aby každý z nás činil učedníky a aby každý z nás byl uctívač. I zde platí Ježíšovo „kdo je věrný v mále, bude věrný i v mnohém“. Když budeš věrný v činění učedníků a budeš uctívač, Bůh ti ukáže svou specifickou vůli pro tebe.

Co bys poradil lidem, kteří jsou v tradičnějším sboru, kde je pro chválu nadšená třeba jen menší skupina lidí, ale většinu to za srdce nebere...
Pokud jde o tradiční sbor, v němž je skupinka, která chválu cítí a prožívá mnohem dynamičtěji než ostatní, tak tu skupinku srdečně pozdravuji a přeji jí shora danou moudrost. Aby to, co má být dobré a sjednocující, nepřineslo rozdělení, a na to je potřeba moudrost shora.
Když tu hrozí teoretická možnost rozdělení, protože chtějí někteří přinést bicí a jiní nechtějí odstranit varhany, chtěl bych připomenout, co řekl Ježíš: Dávejte staré víno do starých měchů a nové do nových, aby se nevylilo víno a aby se nezničily měchy. Ježíš tu jasně pověděl, že mu nejde jen o nové víno, ale i o staré měchy. Někteří si to přečtou, půlku verše zapomenou a prohlásí: Já jsem mladé víno, ať jdou staré měchy... To není pravda, Ježíšovi šlo o obojí. Proto je tady potřeba najít nějaký vzácný konsensus.
A těm starým, kteří mají rádi hymny od Kristíny Royové, bych rád pověděl: Ty písně mají obrovskou hloubku a já je sám někdy poslouchám. A chtěl bych natočit album, kde by byly staré „kancionálovky“. S klávesami, s bicími, s basou, možná s orchestrem, aby byly udělané pompézně, hodné Krále králů.

Zaznamenal jsi v posledních letech na Slovensku nějaký vývoj v oblasti chval?
Řekl bych, že lidé se posunuli jako celek k tomu, že chvály nejsou typu „zazpíváme si“, že je to pro ně a pro Boha. Myslím, že se lidé posunuli do bodu, kdy si uvědomují, že Bůh se dívá především na srdce a hudba je jen prostředek. Cílem je Bůh a jeho přítomnost.
Silným rysem pro Slovensko asi je, že je tam dost silné sjednocení, když lidé společně uctívají, bez jakýchkoli denominačních rozdílů. To považuji za velmi vzácné.
A můj dobrý přítel Marián Lipovský z MPK (Mládež pre Krista)... my jsme všichni jedna parta, máme se strašně rádi, sejde se nás dvacet kolem jednoho stolu a „vaříme“ spolu Campfest a tam pak přijde čtyři a půl tisíce lidí. A už nikdo neřeší, z jaké jsme církve. Podstatné je to, zda jsem Ježíšův – a pokud je toto, všechno je vyřešené. To je obrovský posun, který nebyl. Na Slovensku přišla nová generace lidí, kteří jsou opravdu nasměrovaní na Ježíše, ne nutně jen na to, z jaké jsou denominace. To považuji za zdravé, to lidi sjednocuje. Hlavním sjednocujícím prvkem je, že jdeme společně chválit Ježíše.

Na Slovensku vnímám (na rozdíl od Česka) jednak větší spolupráci mezi denominacemi, to, že aspoň ty sbory, které znám, nejsou v tak hluboké stagnaci, a že jsou tam také živější chvály. Myslíš, že tyhle tři věci nějak souvisí?
Ano, určitě, to jsou spojené nádoby. Jedno druhé ovlivní.

Zmínil jsi, že hudba není při chválách to hlavní. To jsem nejednou slyšel jako omluvu pro názor, že hudba nemusí být až tak kvalitní.
Ale to jedno druhé totálně vylučuje. To je jen omluva, a k tomu špatná. V církvi napáchalo velkou škodu špatné chápání milosti. Tedy, že když budu mít rozladěnou kytaru za třicet korun ze zastavárny a budu na ni hrát tak, že to bude děs, ale protože Hospodinova milost je větší než cokoli, tak se to bude Bohu líbit... Tak s tím na mě nechoďte.
Hudba je pro Krále a musí být Krále hodná. Když je sbor, který má pět lidí a jejich příjem je tisíc korun měsíčně, Bůh po nich nebude chtít, aby měli bicí za sedmdesát tisíc a činely za osmdesát. Ale mít potenciál, možnost, vnitřní kapacitu perfektně zazpívat, udělat něco, co je hodné Krále, co odráží jeho dobrotu, a flákat to, to je hřích. Protože Bůh se dívá na srdce.


„TRETÍ DEŇ“ DNES... A ZÍTRA?


Tretí deň je chválicí skupina, na vašich koncertech je to naprosto jednoznačné, a přesto je vaše poslední cédéčko plné písní „koncertních“, které se do chval ve sboru příliš použít nedají. Proč?
Zhodnotím to takto: Je to tak, mluvili jsme o tom, přehodnotili jsme to – a vracíme se zpátky. Naší touhou je dát znovu dohromady kompletní album písní, které bude člověk umět nazpaměť, když je uslyší podruhé. Jejich zvuk by měl být průzračnější, jednodušší, méně koncertní. Půjde o jednoduchou výpověď o tom, kým pro nás Bůh je.

Jaké to je, být vedoucím kapely? Jak to u vás funguje?
Nejsem zastáncem toho, že je potřeba lidem kroutit ruce, abys je dostal nějakým směrem. Když nebudou chtít, nepůjdou. Dnes je Tretí deň personálně obsazený úplně jinak než kdysi. Některé rozchody byly bolestivé, některé byly přirozené a s úsměvem na tváři...
Mě můj vedoucí mládeže naučil, že kapitán opouští loď poslední. A mně Bůh svěřil tuto kapelu a přidává k tomu další lidi. Zatím je to velmi dobrý tým. Dva mladí kluci, kteří hrají na bicí a kytaru, jsou tak dobří, že si už rozjeli i další vlastní projekty, takže začíná být stále náročnější to synchronizovat.

Jak vybíráš lidi do týmu? Co uděláš, když za tebou někdo přijde, že s vámi chce hrát?
Vstup do kapely, která je na pódiu více než stokrát za rok, je jako vstup do manželství. My spolu žijeme, jsme spolu stále. Takže tam musí být silné styčné plochy. Musí být jasné, komu patříme, komu sloužíme. Pro mě jsou kritéria asi taková: Potřebuji vidět, že člověk je uctívač, že to myslí vážně s Bohem a už to delší časový úsek žije. Potřebuji vidět, že je věrný v malých věcech, že umí pracovat v týmu, že je plný svatého Ducha, že je zapojený v místním sboru a je sborotvorný... A když těchto pár pravidel splní, začnu přemýšlet o tom, jestli je zručný hudebník nebo zpěvák.

Dokážeš si představit, že Tretí deň jednou skončí?
Určitě, protože věčná je jen Boží milost. Tretí deň není konstantou v Božím království a je možné, že Bůh pro nás vymezil čas. Je to jako s tím ohňovým a oblakovým sloupem, který vedl Izraelce po poušti. Kdyby se jednou stalo, že bych poznal, že se nějaká kapitola ukončila, s pokorou to přijmu a poděkuji Bohu za alba, která jsme nahráli, a za desetitisíce lidí, které jsme ovlivnili a pravidelně vedli před Boží trůn. Ale přijmu to z Boží ruky, protože to není moje služba. Je to služba, kterou mi Bůh svěřil, a když Bůh jednou řekne: „Tady někde se to ukončí,“ stejně nebude mít význam do toho tlačit, když v tom nebude pomazání.


LUTHER A KOFOLA


Procestoval jsi mnoho zemí a setkal ses se spoustou známých křesťanských osobností. Jaký dojem v tobě zanechala např. Darlene Zschechová z Hillsongu, v současnosti jedna z nejvýraznějších postav v oblasti chval?
Že je to úplně obyčejná žena, která uctívá neobyčejného Boha a žije jednoduchou lásku k Ježíši. A když jsem se mohl osobně setkat např. s Brianem Houstonem (pastor sboru Hillsong v Sydney) nebo různými významnými pastory z rozličných kontinentů: Tito lidé vědí, kdo jsou, kdo je jejich Bůh. Nejvíc mě na nich uchvacuje jejich opravdovost.

Díval jsem se na internetové stránky vašeho sboru a překvapilo mě, že v něm je pět kapel. Často se totiž stává, že když je v nějakém společenství nějaká služba silná a dokonce přesahuje hranice sboru, nebývá tam už prostor, aby tam vyrostli další služebníci – ti stávající je „zastíní“. Jak se vám to povedlo, že to tak u vás není?
Stejně jako existuje axiom ve fyzice, že a0 = 1, což nelze popřít, existuje axiom v církvi, že nesmíš jedno stavět a druhé bořit. Vedoucí takového týmu (to může být kapela, misijní tým, učitelský tým) musí v sobě posbírat dostatek zralosti a zodpovědnosti, aby to, že si ho Bůh používá, nevedlo k tomu, že ostatní zakrní, ale aby jiné táhl dál. My jsme byli první kapela, která povstala v tomto kalibru služby, ale vyrostly tu dvě, tři, čtyři další kapely, které natáčejí svoje cédéčka, vyhrávají nekřesťanské soutěže a jsou dobrým vlivem v sekulárních kruzích. A to považuji za úspěch.

A jak se to povedlo?
Ani nevím. Asi je to tím, že člověk, který pracuje v církvi, když se podívá na třicet lidí, nesmí vidět třicet lidí, ale třicet osudů, třicet Božích předurčení. A když se na ně podíváš s tím, že chceš vidět jejich úspěch, že chceš vidět naplnění jejich potenciálu, najednou se věci rozrezonují a začneš ty lidi v tom směru povzbuzovat.
A já tvrdím, že lidé pod povzbuzením kvetou. Lidé také potřebují také hranice, o nichž je potřeba přímo, ale v lásce mluvit, ale silně potřebují povzbuzení. Když někdo zahraje nějakou píseň, tak mu povíš: „Poslyš, tohle bylo absolutně skvělé, nedovol si riskovat, že bys v tom nepokračoval.“ A když je to naplňuje, a když vidíš, že pódium pro ně není prostředek, ne cíl... Protože u nás v mládeži říkáme: Tvoje dary tě na pódium dostanou, ale tvůj charakter tě tam udrží. Protože na pódiu je superkluzko. Člověku se to velmi rychle dostane do hlavy, a proto je potřeba, aby to lidé uměli vyvážit neviditelou službou. Myslím, že se to podařilo hlavně Boží milosti.

Kolik ti bylo, když ses stal členem týmu vedení vašeho sboru?
Dvacet let.

To je docela brzo.
To je. Ale měl jsem kolem sebe čtyři pastory. Každý z nich byl velmi silnou osobností a byli natolik milostiví, že mě nepustili příliš daleko ani příliš vysoko.

Ptám se na to proto, že něco podobného se v církvi v Česku příliš často nevidí. Jak se dá vytvořit prostředí, kde budou růst noví vedoucí, noví služebníci?
Ta otázka je špatně položená. Já jsem byl na druhé straně. Já jsem k tomu byl pozvaný. Nemůžu dělat ve sboru puč...

Ano, já vím, ale jak se na to díváš dnes, kdy už jsi v jiné pozici?
Ať člověk, který je mladý, pracuje co nejlépe na svém charakteru, na své věrnosti, na tom, aby věděl, jaké je jeho místo v Božím království, a ať prosí Boha, aby mu ve správném čase mohla být svěřena služba. A když v tom bude věrný, Bůh ho ustanoví nad něčím větším. Někdy vidím problém v tom, že člověk, kterému je 22 let, chce být hlavním pastorem velkého sboru. Takto to není.

Dobře, ale co bys poradil těm současným pastorům, kteří mají zájem vybudovat další služebníky?
Pastorům? Tak nevím, jestli jim mám radit přes tištěná média... Víš, oni mi pak v Čechách zakážou hrát...
Já se to teď učím. Je mi 32 let a umínil jsem si, že kolem sebe budu vytvářet prostředí, kde budou vyrůstat ostatní vůdcové, abych mohl ustoupit do pozadí. Abych nebyl člověk, který je ve všem hlavou, ale který je ve všem srdcem. Takhle to má být. Chci, aby se mládež na Slovensku rozvíjela, ale uprostřed toho všeho, abych šel se svým pětiletým synem na ryby, abych ho učil střílet z praku (na Goliáše), abych ho učil cokoliv jiného... A přitom aby se konaly mohutné koncerty chval, kde asi na pódiu nebudu stát já.
Luther jednou řekl: „Podívejte se, chlapi, já tu piju pivo a venku je Boží království a roste.“ To v sobě má obrovskou hloubku. (Dejme tomu, že pil kofolu.) To je obrovská věc, když dokážeme něco někomu svěřit, a – světe, div se – on to někdy dokáže líp než já.
U nás ve sboru jsem začal vyučovat o čtyřech fázích duchovního růstu, o tom, co máme udělat. Zaprvé člověka potřebujeme získat, zadruhé vystrojit, zatřetí vyslat, začtvrté spolupracovat.
Někdy je oprávněná obava, že mladí můžou být nezralí, ale nemluvím o tom, že by jim starší měli předat sbor. Mluvím o předání malého projektu, malé úlohy. A když se osvědčí, dát mu o stupínek větší věc.
A vytvořit prostor i pro pád. Kolikrát každý z nás padl! Tam někde by to mohlo začít.


ZNEUŽITELNÁ MILOST


Už mnoho let vedeš mládež, a to i na celonárodní úrovni. Jsou dnes mladí lidé jiní než před deseti lety? Je třeba s nimi pracovat jinak než dřív?
Určitě ano. (Mluví pomalu a vážně.) Říkám to nerad. Mládež je jiná. Ztrácejí se hodnoty. Moje jediná naděje v tomto stavu, který mě netěší, je v tom, že kontrast světla a temnoty je silnější. To znamená, že lidé, jejichž život je proměněný Kristem, trčí ještě více. Do církve, do lidí se tlačí spousta světa. Nemluvím o tom, že děvčata nebudou nosit kalhoty nebo náušnice, jen šátky, nebudou se koupat ani lyžovat. Přes média se do nás tlačí spousta vlivů ze světa, jsme strašně silným způsobem bombardovaní.
To je obrovská výzva pro ty, kteří už s Bohem nějaký ten pátek chodí – aby byli opravdoví. Opravdoví, když padnou, opravdoví, když vítězí. Aby nebyli předuchovnělí a aby určitě nebyli zákoničtí. Jinak tuto generaci lidí, za které Ježíš zemřel, v životě nezasáhneme.
Je nutné s nimi pracovat jinak v tom smyslu, že je třeba být totálně otevřený a upřímný a hlavně zranitelný. Dnešní generace už je velmi ovlivněná médii, reality show a podobnými věcmi a jediná věc, která zabere, je to, co je skutečně opravdové. A to je Boží přítomnost v lidském životě. Svět má média, produkci, ale ne Boží přítomnost.

Zmínil jsi zákonickost. Myslím, že vůbec není snadné najít rovnováhu mezi potřebou svatosti a potřebou milosti...
Já sám jsem přišel do sboru, ve kterém na mě nebylo zákonicky tlačeno. Kdyby bylo, byl bych dnes buď v jiném sboru, nebo ve světě. A stejně tak mají mladí pro svoje vztahové experimenty jednu odpověď: Radši budu mít lásku bez hranic než hranice bez lásky.
Myslím, že největší problém s milostí je ten, že pokud má být milost skutečná, musí být zneužitelná. Celá věc kolem zákonickosti spočívá v tom, že se snažíme si svým úsilím zajistit předplatné na Boží lásku a Boží svatost. A tak to nefunguje. Ale pravdou zůstává, že se musíme posvěcovat. To je tak hluboké zjevení, že si nedovolím tvrdit, že jsem ho pochytil. Co si dovolím říct, je to, že pokud dnes nehřeším, už to není proto, že bych se bál, že mě při tom čapnou, ale proto, že nechci zarmoutit Otcovo srdce.
Stále si myslím, že člověk, který přijde ke Kristu, někde na začátku Boží milost zneužije. V lepším případě na to dříve či později přijde a začne milost ne zneužívat, ale používat – když jde naplno za Bohem, uklouzne, spadne, zablátí se, aby se Boží milostí očistil a šel dál nejlíp, jak to jde. Ale milost stále zůstává ve své podstatě zneužitelná, jinak by to byl zákon.
– Tomáš Coufal, Tereza Pýtrová

Převzato se svolením z časopisu Život víry 2007/1, str. 5 (www.zivotviry.cz).

 

Odkazy:
http://www.tretiden.sk/

 

2016 Copyright Pavel Šupol | Všechna práva vyhrazena | Login | Tvorba: www.lukaspavelec.cz