Když Martin Smith naposled koncertoval v rámci svého evropského turné spolu s Mattem Redmanem před dvěma lety ve Vsetíně, tehdy s ním byl natočen rozhovor, který představuje jeho nový sólový projekt. Se svolením časopisu Život víry jej přinášíme.

 

 

Jaká atmosféra byla ve Vsetíně v říjnu 2013 zachycuje reportáž HopeTV.

 

Jak jste uvěřil?

Život jsem Ježíšovi vydal v osmi letech. Byl jsem malý, co... Hluboké, bytostné setkání s Bohem jsem prožil v devatenácti, kdy jsem byl zmocněn a naplněn Duchem svatým. Od té chvíle jsem začal psát chvály, i když se tomu tehdy ještě tak neříkalo.

 

Jak vznikla skupina „Delirious?“?

Po svatbě jsme s Annou chodili do sboru v Littlehamptonu na jižním pobřeží Anglie. Tam jsme pořádali pravidelnou mládežnickou akci Cutting Edge (Ostří). Zvali jsme tam mladé z našeho města. Hudba byla jednoduchá, znělo tam poselství evangelia a modlili jsme se za lidi. Rostlo to a rostlo. V létě jsme měli akci pod širým nebem s 10 000 účastníky. Pro tato setkání jsme napsali řadu písní, ne proto, aby vyšly na CD. Říkali jsme si: Na příští měsíc potřebujeme novou píseň. Tak jsem napsal písně „Navždy o lásce tvé chci zpívat“, „Happy Song“, „Did You Hear the Mountains Tremble“ a další. Nestarali jsme se, jestli to bude zpívat někdo další. Bylo to vzrušující období.

 

 

Ale pak už to nebyla jen místní záležitost.

Kolem roku 1996 jsme začali pořádat zahraniční turné a ze sborové hudební skupiny se stali Delirious?. Byla to doba, kdy církev potřebovala svěží projev a silnější zvuk. To jsme přinášeli. Bylo to 17 úžasných let. Našich pět rodin vytvořilo tým. To, že něco vydrží tak dlouho, něco stojí. U každého z nás šlo o proměňování charakteru.

 

Proč Delirious? ukončili činnost?

Prostě jsme cítili, že to končí. Bůh vás k něčemu povolá, a když to skončí, povolá vás k něčemu novému. Jako rodina jsme došli k závěru, že jsme už došli dost daleko. Máme šest dětí, a cestování bylo moc. Tak jsme se rozhodli být víc doma, což se týká posledních čtyř let. Bylo to skvělé. Toto je po čase moje první turné.

 

 

Jak vypadá váš současný život?

S manželkou Annou máme šest dětí, dva syny a čtyři dcery, takže jsme hodně vytížení. Přijel jsem si sem odpočinout (smích). Náš život se točí kolem sboru, který sídlí v centru Brightonu. Jsme opravdu šťastní.

 

Jak se vaše manželka a děti dívají na vaši hudební dráhu?

Vyrůstají v tom od počátku. Někdy i společně cestujeme. Má dcera Elle-Anna teď někdy zpívá se mnou...

 

Jaký je rozdíl mezi hudbou Delirious? a vaším projektem God’s Great Dance Floor (Velký Boží taneční parket)?

Delirious?, to byla sehraná kapela. Po těch letech jsme spolupracovali skoro telepaticky. Měli jsme velice úzké vztahy. Teď jsem se rozhodl nenajímat pro nahrávání vrcholové hudebníky, ale lidi z našeho sboru. Johny a Sarah, se kterými budu hrát dnes, chodili do našeho sboru a studovali hudbu na vysoké škole, před dvěma lety absolvovali. No, a dnes jsou na turné po Evropě. To je super. Obětujete něco z profesionality a z technické kvality, ale získáte niternost. Myslím, že právě to je slyšet z našich nových CD. Je tam spousta radosti. Nepoužívám profesionální studia, všechno nahrávám doma. Je to rodinná záležitost. S hudebníky i s dětmi stolujeme spolu. Jsme velká rodina.

 

Vnímáte rozdíl mezi chvalami v církvi a hraním na koncertě?

Když jdete do kostela, neplatíte vstupné (smích).

Matt Redman, se kterým chodím do stejného sboru v Brightonu, by potvrdil, že obojí je ve stejném duchu. Snažíme se na koncertní pódium přinášet to, co se děje v neděli ve sboru, jen je to trochu delší a hlasitější. Jde o uctívání, které se obrací k Bohu: „To je úžasné, že jsi mě zachránil!“ Jde o modlitbu a o přímluvu. Bez hudby nejsem moc dobrý modlitebník, ale s hudbou se mohu modlit třeba celou noc.

 

 

Co je na vašich písních nejdůležitější? Co lidem chcete říct?

Ježíš je ta pravá odpověď. Nejde o teologické rozdíly. Čím víc k němu přicházíme a trochu se dotkneme života, uvědomujeme si, že osou světa je Ježíš, že jediná cesta ze zmatku je, když to pokorně přijmeme. Život bez Boha je pustý a prázdný. Mou dílčí úlohou je skládat písně, které lidi vedou k tomuto poznání.

 

Jaký význam se skrývá za názvem vaší nové desky?

Není za tím žádná zvláštní konstrukce. U alba Velký Boží taneční parket jde o Boží milost. Název vyjadřuje, že vítán je každý. Je to jako na svatbě: Jsou tam babičky i malé děti. Nejde tam o profesionalitu, jde o lidi. Chci tím taky říct, že je čas zase začít tančit.

 

Matt Redman, s nímž toto turné pořádáte, se ve svých posledních albech také zaměřil na milost...

S Mattem se přátelím dlouhá léta, znám ho od jeho patnácti, mně tehdy bylo devatenáct. Viděl jsem ho, jak někde vedl chvály. Byl skvělý. Od té doby se přátelíme. Bydlíme v jednom městě, chodíme do jednoho sboru, cítíme se jednotní a můžeme takové věci dělat společně. Na turné jsme spolu poprvé po dvanácti letech.

 

Často mluvíte o svém sboru. Co je to za společenství?

Před třemi a půl lety jsme převzali starou anglikánskou katedrálu a začínali jsme se 40 lidmi. Dnes nás v neděli přichází kolem tisíce. To je úžasný příběh proměny celé komunity. Myslím, že Matt i já potřebujeme oba rozměry. Nejde jen pořádat turné po mnoha zemích. Potřebujete být někde zakořeněni, vést tam chvály, žít v kontaktu s lidmi.

 

 

Lidé bývají přitahováni slavnými jmény. Nepřicházejí lidé do vašeho sboru jen proto, že tam chodí Matt Redman a Martin Smith?

To se může týkat malého počtu lidí. Když přijdou z tohoto důvodu, třetí neděli už se neobjeví. Když vás přitáhne vize sboru, je to nejlepší.

 

Jakou vizi má váš sbor?

Sbor je situován přímo v centru. Kolem se pohybuje spousta bezdomovců a prostitutek, je to místo obchodování s lidmi. Máme spoustu projektů. Manželka pracuje v projektu Útočiště. Přichází tam mnoho žen z ulice. Orientujeme se na pomoc místním lidem. Součástí vize jsou chvály. Chceme do města vycházet s chválou, protože Bůh je naší pomocí. Obojí je potřeba – vyjít do komunity a zároveň vášnivě chválit a uctívat.

Jako sbor pořádáme kurzy Alfa. To je významný důraz. S každým během kurzu přicházejí do sboru noví lidé, což je prostě skvělé.

 

 

Jste známý hudebník. Jak se vyrovnáváte se slávou?

Když mluvíte o slávě, tak to není skutečná sláva, protože křesťanská hudební scéna je malá. Když jdu v Brightonu nakupovat, jsem na té velké scéně, tam potkávám lidi, kteří mě neznají. To, na co jsme s Mattem a s dalšími hrdí, je, že pokračujeme. Jsme stále ženatí a dál hrajeme. Dál máme čistá srdce, dál máme rádi to, co děláme, dál rádi skládáme písně – to je asi to největší, čeho jsme dosáhli. Jsme zase nadšení, že můžeme dnes večer zpívat a vidět proměněné životy. Je to ale jen deset procent toho, co žijeme, těch zbylých devadesát, to jsou úplně normální věci, třeba vodit děti do školy.

 

A co byste dělal, kdybyste třeba ztratil hlas?

To by mě moc mrzelo, vždyť to je to, co jsem... Věřím, že bych svou cestu našel. Třeba bych se stal bubeníkem.

 

Rozhovor byl natočen 9. 10. ve Vsetíně. Vytvořeno ve spolupráci s TWR – Rádiem 7.

Převzato se svolením z časopisu Život víry 2013/12, str. 6 (www.zivotviry.cz)

 

Odkazy:

http://worshippraha.cz/

http://martinsmith.tv/

 

2016 Copyright Pavel Šupol | Všechna práva vyhrazena | Login | Tvorba: www.lukaspavelec.cz