Každý festival láká na svou hlavní hvězdu. Pro mě se bezesporu na loňském UNITED takovou stal Paul Colman. V době, kdy vystupoval na pódiu a mnohé oslovoval svým svědectvím, uvnitř prožíval velkou bolestí z rozpadu rodiny. Sám se nebojí přiznat, že udělal mnoho chyb. Jsem vděčný za rozhovor, který nám dává možnost blíže poznat tohoto zpěváka v jeho bolestech, bojích i hledání víry.

 

 

Paul Colman (* 22. 8. 1967) je křesťanský zpěvák, kytarista a skladatel. Narodil se v Londýně, většinu svého dětství ale prožil v Austrálii, odkud pochází jeho otec Robert Colman. Ten se živil jako herec a zpěvák, později přijal místo pomocného kazatele baptistického sboru v Melbourne. Již od raného dětství Paul skládal vlastní písně a koncertoval. Přesto se nějakou dobu živil jako středoškolský učitel dějepisu, angličtiny a náboženství. Později se kvůli své hudební kariéře přestěhoval do USA. Hrál střídavě sólově a se svou kapelou Paul Colman Trio. Mezi lety 2005–2008 působil jako kytarista křesťanské skupiny Newsboys. Celkem se podílel na 15 hudebních albech. Se svou nyní již bývalou manželkou Rebeccou má dvě dcery – Katherine (12) a Elizabeth (10).

 

Bůh mi zbořil dům - s australským zpěvákem Paulem Colmanem o slávě, selhání, rozvodu a opravdovosti

 

Paul Colman o sobě tvrdí, že je v první řadě bavič, teprve potom hudebník. Po delší době naslouchání a pozorování začínám chápat, co tím myslí. Na nic si nehraje, neustále vtipkuje a nemá problém navázat rozhovor s neznámými lidmi na ulici. Ne takovým tím vtíravým, hlasitým americkým způsobem. Jednoduše má rád lidi, rád si s nimi povídá a rád je rozveseluje. Hudba je pro něj vlastně jen nástrojem, jak potkávat nové lidi.

Sedí naproti mně, den před svými 47. narozeninami, krátce poté, co přijel vlakem do Vsetína, a ačkoli musí být unavený a vůbec to neměl v plánu, hodinu si se mnou povídá a ochotně odpovídá i na velmi osobní otázky. Nápad pozvat na festival United zrovna Paula Colmana dostaly malé děti hudebního dramaturga Tomáše Polívky. Oblíbily si jeho písně natolik, že když si táta lámal hlavu s tím, koho pozvat, bezelstně mu poradily. Když se Colman s těmito dětmi potká na chodbě vsetínské ubytovny, klekne si k nim na zem, povídá si s nimi a na videu v mobilu jim ukáže své dvě dcery. Jak prozradí v rozhovoru, právě své dcery, jejichž jména má vytetovaná na vnitřní straně zápěstí, považuje za největší úspěch svého života.

 

V České republice jste počtvrté. Pamatujete si svou první návštěvu?

Samozřejmě. Hrál jsem v Liberci s úžasnou kapelou. Hodně jsme se spřátelili. Bylo to v roce 2005 a ta kapela vyprodala městskou halu pro 700 lidí. Když mi řekli, že je vyprodáno, věděl jsem, že to nemůže být mnou, protože o mně tady nikdo neslyšel. Všechno to byla jejich zásluha. Myslím, že tam přišlo hodně nevěřících lidí a byla tam úžasná atmosféra. Pak jsem tu byl ještě asi dvakrát. A jsem rád, že jsem opět mohl přijet. Nikdy jsem nebyl tak daleko od Prahy, je to tu opravdu jiné. Praha je hodně mezinárodní město. Tohle je pro mě nové české dobrodružství, nová zkušenost. Šel jsem pěšky z vlakového nádraží a kochal jsem se výhledem.

Co je tady tolik jiné? Co vás překvapuje?

Asi mě nic nepřekvapilo, jen… Můžete jet do Paříže, ale nepoznáte tím Francii. Můžete jet do Prahy, ale nepoznáte Česko. Ale když přijedete sem, můžete skutečně něco poznat. Ještě jsem tady toho moc neviděl, ale líbí se mi tu. Mám rád tuhle zemi. Mám pocit, že tu není moc křesťanů. Radši jsem jediným křesťanem v místnosti, než abych byl v místnosti plné křesťanů. Rád jsem v prostředí, kde Ježíš není součástí masové kultury. Nemám rád náboženství, nemám rád ten klub, líbí se mi, když je to opravdové. Jsem tady už počtvrté. Kvůli penězům sem nejezdím – ani jednou mi moc nezaplatili. Nejsem tady ani kvůli slávě, protože mě tady nikdo nezná. Můžu se tu procházet a nikdo mě nezastavuje. Zítra vám na koncertě představím novou píseň, a vy klidně můžete říct: „Ale tohle jsou všechno nové písně! Nikdy jsme je neslyšeli.“ Takže kvůli tomu tady nejsem. Chci být tam, kde můžu něco změnit, kde to je opravdové.

 

Pokaždé když přijedete, koncertujete s českou kapelou. Jak jste se dali dohromady?

Hrál jsem tenkrát v Německu a přišla za mnou skupina lidí a prosila mě, abych zahrál v Liberci. Neměli peníze, a tak jsem řekl: „Dobře, nemáte peníze, ale i tak můžeme udělat dobrou show. Potřebuju někoho, kdo by hrál na basu, na bicí a na kytaru a potřebuju, aby se naučili hrát moje písně.“ Takže jsem přijel a bylo to skvělé. Jsou to hodní kluci a opravdu báječní hudebníci. Když jsme spolu poprvé zkoušeli, v půlce písně přestali hrát. Podíval jsem se na ně a zeptal se, co se děje. A oni: „Hraješ to špatně.“ (smích) Hrál jsem tu píseň tak, jak ji hraju na koncertech, a neuvědomil jsem si, že jsem jim poslal studiovou verzi.

Roky jsem je neviděl, takže jsem se na ně opravdu těšil.

 

Jaké to je, mít v různých zemích své doprovodné kapely?

Je to obrovská pocta, přijít do cizí země, kde kapela zadarmo dva měsíce nacvičovala vaše písně! A ti kluci jsou fakt profesionální. Naučili se všechny písně, znají aranže i slova. To je pro mě neuvěřitelná pocta. Ne pro ně, že se mnou můžou hrát. Kdysi jsem si to myslel. „Máte velké štěstí, že se mnou můžete hrát.“ Neříkal jsem to nahlas, ale bylo to v mém srdci. Teď si říkám: „Mám možnost hrát se skvělými kluky, které znám deset let, jsou to skvělí lidé, dobří hudebníci, je s nimi legrace a jsou ochotní se naučit moje písně! Fakt je to pravda? To je úžasné!“

 

Nemáte problém se s nimi sladit?

Nerad hraju věci stále stejně, rád na pódiu improvizuju. A oni jsou fakt dobří. Jedním z nepřátel komerčního úspěchu je rozmanitost. Ale už se o to nestarám, nezajímá mě komerční úspěch. Nepotřebuju být slavnější, než jsem. Vlastně ani nejsem moc slavný.

 

 

Sláva vás vždycky nějak zkazí

 

Dřív jste o slávu stál?

Ano. Byl jsem hloupý. Měl jsem špatně nastavené priority.

 

Co přesně bylo špatně?

Neuvědomoval jsem si, proč vlastně chci být tak slavný. Chtěl jsem být slavný, protože jsem měl velmi nízké sebevědomí, protože jsem měl hrozný strach ze selhání. Šílené je, že toužíte po slávě, ale ve skutečnosti je to ta nejhorší věc, jaká vás může potkat. Vejdete do místnosti, kde všichni znají vaše jméno. Všichni si myslí, že jste skvělý, ale je to hrozný pocit. Nemůžete být sám sebou, všichni vás pozorují. Nechci si ani představit, jaké to je, být filmovou nebo rockovou hvězdou. Nemůžou udělat ani krok, aniž by jim někdo řekl, jak jsou úžasní. Já jsem se tímto způsobem snažil překonat svůj strach, ale nefungovalo to. Tohle nikdo nemůže spravit. Jenom Bůh.

 

Už to spravil?

Stále to opravuje. Už jsem ušel dlouhou cestu, moje ego stále křičí, snaží se upoutat pozornost, ale naslouchám mu stále míň a míň.

 

Takže byly doby, kdy vám sláva příliš stoupla do hlavy?

Samozřejmě. Myslím, že někteří lidi jsou arogantní, protože si o sobě příliš myslí. A někteří jsou arogantní, a přitom o sobě nemají vysoké mínění. Byl jsem ten druhý případ. Neměl jsem rád sám sebe, takže jsem si nasadil masku. Tou maskou jsem lidi kolem sebe klamal, říkal jsem jim, že jsem to já, ale nebyl. Schovával jsem se za ní. Lidské bytosti jsou pyšné a občas musí upadnout, aby se staly pokornými.

 

Kdy jste upadl?

Přišel čas, někdy kolem roku 2003/2004, kdy jsem si začal uvědomovat, že základ mého života není postaven na skále, ale na písku. Posledních deset let Bůh bořil můj starý dům a přestavoval ho. Je nepříjemné bydlet v domě, který se opravuje. A není to jednoduché ani pro lidi okolo. Uvědomuju si ale, že každý den musíme opouštět svou sebejistotu a dávat ji Bohu. Proto mám na ruce tohle tetování – Jeremjáš 17,7–8. Píše se tam: Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina. Bude jako jalovec v pustině… Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu. Bude jako strom zasazený u vody… Před deseti lety jsem si uvědomil, že jsem ten strom na poušti.

 

Jak jste si to uvědomil? Co se stalo?

Totálně zlomené srdce, samota, smutek, nespokojenost. Byl jsem opravdu, opravdu nešťastný. A sám.

 

Křesťanští interpreti, pokud chtějí být komerčně úspěšní, prodávat desky a vyprodávat koncerty, musí sami sebe nějakým způsobem propagovat. Jak lze vybalancovat oslavování sebe a oslavování Boha?

Protože jsem to nedokázal udržet v rovnováze, vrátil jsem se zpátky na začátek. Proto už sedm let nemám podepsanou smlouvu s žádnou nahrávací společností, nemám agenta ani manažera. Pouze dostávám e-maily. Jediný důvod, proč teď sedím v téhle místnosti, je ten, že mi Tomáš Polívka napsal e-mail. Já jsem odpověděl a souhlasil jsem. Nejsem schopný to dobře vyvážit. Nevím, jestli je to vůbec možné. Myslím, že vás to vždycky nějak zkazí. Protože Ježíš řekl, že máme dělat všechno v soukromí. Že levá ruka nemá vědět, co dělá pravá. Jste vedoucí chval, ale zároveň prodáváte trička se svou fotkou. To je přece šílené! Jak to mají druzí, jak s tím bojují, to ale není moje starost. Musím se soustředit na svůj vlastní boj. Rozhodl jsem se zbavit se všech lidí, kteří pro mě pracovali, odejít z té mašinérie a vrátit se sám k sobě.

 

Čtu to a cítím se maličký

 

Váš koncert je vždy opravdová show. Kde je hranice mezi pouhou zábavou a uctíváním Boha? Nebo tam žádná hranice není?

Bible říká, cokoli děláte, dělejte tak, abyste tím uctívali Boha. Takže je jedno, jestli jedeme autem, povídáme si, jíme nebo pracujeme. Tím vším bychom měli uctívat Pána. Takže v tom nevidím rozdíl. Nenazývám sám sebe křesťanským interpretem. Říkám o sobě, že jsem muzikant, bavič. Dokonce ani neříkám, že hraju chvály. Prostě dělám hudbu, ve které se odráží můj život a má víra. Snažím se dobře pracovat, dělat to pro Boha. Někdy o Ježíši moc nemluvím, jindy zase ano. Nechci dělat stále totéž, nechci být předvídatelný. Ani to neumím. Vy tady sedíte, děláte se mnou rozhovor a pravděpodobně se potýkáte s podobnými věcmi jako já, protože jsme prostě lidé. Když to vynesete na pódium, je to stejné, jen více viditelné.

 

Co plánujete do budoucna? Stále koncertovat a hrát sólově?

Ano. Chci dělat, co dělám, co nejdéle to půjde. Do budoucna mi ale jde víc o to, kým chci být, než co chci dělat. Chci, aby na mém životě bylo více vidět ovoce Ducha svatého. Chci být mírnější, trpělivější, laskavější, radostnější, mírnější, chci více milovat a ovládat sám sebe. Chci být dobrým tátou, dobrým přítelem. A doufám, že budu moct nadále cestovat, sdílet svou hudbu i svědectví.

 

Píšou vám lidé, že se jich vaše písně dotýkají, že jim nějak pomohly?

Ano. Řeknu vám, co je skutečně úžasné. Pracujete na písni, a když ji píšete, přemýšlíte nad tím, jak vás ta píseň udělá slavným. Jak se dostane do rádií a jak vám vydělá spoustu peněz. To je to jediné, na co myslíte. A pak si tu píseň Bůh použije a někdo vám napíše e-mail, jak mu změnila život. Čtete to a cítíte se úplně maličký. Protože si uvědomíte, že vaše motivace byla příšerná. Ale Bůh si nás používá, i když máme špatné motivy. Stalo se mi to mnohokrát.

 

Připravujete novou desku?

Ano. Jsem asi uprostřed nahrávání. Zítra večer budu zpívat píseň, kterou jsem ještě nikdy nehrál. Jestli se nebude líbit, bude to bolet, ale aspoň to zjistím dřív, než ji dám na desku. (smích) Jmenuje se Recalculate (Přepočítej).

 

Původně jste pracoval jako učitel dějepisu a náboženství. Uvažoval jste někdy o tom, že byste se vrátil k učení?

Ne, nikdy. Nechci to dělat. Nemám rád instituce a v žádné nechci pracovat.

 

A uvažoval jste někdy o ukončení své hudební kariéry?

Ano.

 

Co byste dělal?

Vážně nevím. Hudba je jediná věc, která mě baví a kterou nevnímám jako práci. Většinou koncertuju půlku večera, ale trvá mi třeba 10 hodin se na dané místo dostat. Hodně cestuju. Sem do Vsetína jsem jel vlakem s kamarádem Martinem, kterého jsem poznal včera, a seděli jsme vedle chlapíka, který měl v Praze několik koncertů… Mluvili jsme s ním a s nějakým párem naproti. Nejde o hudbu, ale o lidi. Díky tomu, že píšu písně, můžu sedět tady, potkat vás a být ve vaší zemi. To je skvělé, ne? Miluju poznávání různých kultur a národů.

 

 

Co teď, když jsem selhal?

 

Když cestujete, nemůžete být se svou rodinou. Nevadí vám to?

Jo, to je problém. Ale teď je to mnohem jednodušší než kdykoli předtím.

 

Proč je to jednodušší?

Protože jsem rozvedený. Moje žena se se mnou loni rozvedla.

 

Proč? Pokud se mohu zeptat…

Samozřejmě, že můžete. Rozvod má vždy dvě strany a nikdo neví, na které straně je pravda. Jen Bůh to ví. Já to vidím úplně jinak než moje bývalá žena. Oba si myslíme, že máme pravdu, ale ani jeden z nás ji pravděpodobně nemá. Možná částečně. Myslím si, že když jsme se vzali, naše problémy dohromady způsobily explozi a nikdy jsme nepřišli na to, jak spolu být šťastní. Myslel jsem si, že se to zlepšuje, nebo že by se to aspoň mohlo zlepšit. Ona si to nemyslela. A tak se rozhodla, že takhle už dál žít nechce a rozvedla se se mnou. Snažil jsem se to napravit, ale už to nešlo. Selhal jsem a bylo to hodně bolestivé. Stále je. Neříkám, že to, co udělala, bylo špatně. Protože to nevím. Nevím, jestli s tím je Bůh v pohodě, nebo jestli se zlobí. Jediné, co vím, je, že už jsem to nemohl spravit, že jsem nedokázal změnit její rozhodnutí, i když jsem se o to snažil.

 

Váš život se tím musel hodně změnit…

Změnilo se tím všechno. Říkal jsem si: „Mám stále cestovat po světě a mluvit o Ježíši? Teď, když jsem selhal v tom nejdůležitějším vztahu? Jsem pokrytec? Proč by mi lidé měli naslouchat?“ Ale můj pastor, má rodina, mí přátelé mi řekli, že to je právě čas ke sdílení, protože ve světě je spousta zraněných lidí, spousta lidí, kteří si myslí, že už jsou kvůli svému selhání mimo hru, že je Bůh nemůže uzdravit ani znovu použít. Ale Bůh si zlomené lidi používá, Bible je jich plná! David udělal podle mě tu nejhorší věc – zcizoložil a zabil. A Bůh přesto řekl: „David je muž podle mého srdce.“ Neznamená to, že můžeme hřešit, a Bohu to nevadí. Znamená to, že Bůh si používá i zlomené lidi.

Nesnáším, když musím říct, že jsem rozvedený. Nerad říkám to slovo. Bolí to. Ale neutíkám od toho. Protože je to pravda, jsem rozvedený. Soud už rozhodl. Takže s tím musím žít a dívat se, jak si mě Bůh skrze to používá.

 

Máte dvě dcery – Elizabeth a Katherine, je jim 10 a 12 let. Jak se je snažíte vychovávat, jak s nimi sdílíte svou víru?

Například nedávno mě Katherine požádala, abych jí četl knížku do školy. Protože dobře čtu, měním hlasy a tak. A v téhle knížce byl kluk, teenager, který chodil s jiným klukem. Odložil jsem knížku a řekl jsem jí: „Víš, před 30 lety, když jsem byl ve tvém věku, by tohle ve školní knížce nikdy být nemohlo. Společnost se mění, říká, že to je v pořádku, je to normální. Co si o tom myslíš ty? Víš, je hrozně důležité vědět, čemu věříš. Ale nejdůležitější věc, kterou po nás Ježíš chce, je láska. Nemusíme souhlasit s tím, co dělají, ale to neznamená, že jim to musíme ztěžovat. Máme je milovat.“

Nesnažím se mluvit o Ježíši nábožensky, ale mluvím o něm, kdykoli na to přijde řeč. Nebo se jich třeba zeptám, jestli by se za mě nemohly modlit, že mám problém. Chci, aby to bylo přirozené, nechci je nutit. Nikdy mě ale nenapadlo, že s nimi nebudu žít v jednom domě. Bolí mě to.

 

Jak často se vídáte?

Mám je každou středu na čtyři hodiny a každý druhý víkend. Není to lehké. Ale snažím se ten čas maximálně využít, být jim opravdu s nimi. Nekoukat do mobilu, nepospávat u televize, ale být jim k dispozici. A myslím, že teď máme fantastický vztah.

 

Godzilla – král mormonů

 

Vy sám jste z křesťanské rodiny. Má to nějaké nevýhody?

Nevýhodou může být to, že nevíte, do jaké míry je to vaše vlastní víra a do jaké míry je to jen něco, co jste přejali. Ale v mé vlastní rodině nevidím žádné nevýhody. Bylo to skvělé, moji rodiče jsou dobří lidé. Ale byl jsem dítě pastora, to není lehké. Lidé se na vás neustále dívají a pozorují, co děláte.

 

Kdy jste přijal Ježíše osobně do svého života?

Dnes.

 

Dnes?

Jo, a včera.

 

A kdy to bylo poprvé?

Mám pocit, že ho přijímám každý den svého života, nemůžu vybrat jeden den. Nemám takový ten typický příběh. Byly časy, kdy jsem od něj utíkal, ale uvnitř jsem ho měl vždycky. I když byl jen malou tečkou na horizontu, nikdy jsem nedopustil, aby se mi ztratil úplně. Protože kam jinam můžete jít? On je ta pravda, cesta i život.

 

Opravdu nemáte nějaký moment, kdy jste si to poprvé uvědomil?

Nemám. Je jich několik. Zpětně vidím období, kdy jsem mu byl blíž a kdy dál.

 

Četla jsem, že jste písně začal skládat už v 11 letech. Jaké písně to byly?

Příšerné.

 

Byly křesťanské?

Já nevím. Co je to křesťanská píseň? Nepoužívám ten termín. Nerad říkám o čemkoli, že je to křesťanské, protože takhle neuvažuji. Mluvím o Ježíši, nemluvím o tom, jaké to je, být křesťanem. Protože on byl Žid. Mluvím o tom, koho následuji, nemluvím o tom, kdo jsem. Jsem prostě Paul, pracuji a následuji Ježíše. Takže nevím, nemůžu odpovědět, nepřemýšlím tímto způsobem. Jediné, co můžu říct, je, že moje písně jsou mnohem lepší, než bývaly, protože jsem na tom hodně tvrdě pracoval.

 

Pamatujete si první píseň, kterou jste napsal?

Ano. Jmenovala se „Godzilla, King of the Mormons“ (Godzilla, král mormonů). Ráno jsem koukal na Godzillu v televizi a odpoledne k nám přišli na návštěvu mormoni. Spojil jsem to do jedné písně a napsal jsem Godzillu, krále mormonů. Bylo mi 11, byla to moje první píseň a byla absolutně tragická. (Začne ji zpívat.) Strašné!

 

Konečně začínám přijímat Boží lásku

 

Inspiroval vás váš otec-hudebník?

To ano. Hodně mě povzbuzoval. Nevím, proč jsem začal, nevím, proč jsem u toho vydržel. U ničeho jiného jsem nevydržel. Opravdu nemám ponětí. Možná jsem se prostě chtěl nějak vyjádřit, možná to byl únik. Cítil jsem se odmítaný ve všem, co jsem dělal.  Možná, že mi to dávalo nějakou sílu.

 

Proč jste se cítil odmítnutý?

Nikde jsem nenacházel pokoj, všude mě odmítali. Jediné, co jsem v životě chtěl, bylo najít pokoj. Dneska je poslední den, kdy mi je 46 let. Prožívám skvělé období života, protože konečně nacházím pokoj a začínám přijímat Boží lásku. Uvědomil jsem si, že jsem jeho dítě. Uvěřit tomu je fakt docela těžké. Stále se totiž díváme na své chyby, jsme k sobě hodně kritičtí. Ale Bůh se na nás nedívá tímto způsobem. Mám pocit, že mi Bůh jednoduše říká: „Paule, přestaň. Zmlkni a nech mě tě milovat. Přestaň se snažit, přestaň sám sebe bičovat, nekoukej se na sebe očima druhých. Podívej se na sebe tak, jak tě vidím já.“ Taky se snažím být upřímný místo toho, abych předstíral a klamal lidi.

 

Čím jste lidi klamal?

Celý můj život byla lež. Chodil jsem po světě, říkal „Bůh tě miluje“, zpíval jsem o Ježíši, ale jediné, na co jsem myslel, bylo, jak být ještě slavnější. Byl jsem ten největší pokrytec. Naprostý lhář. Myslel jsem jenom na svou kariéru.

 

Kdy se to změnilo?

Myslím, že prostě dojdete do bodu, kdy rámus ve vaší duši je tak hlasitý, že vás to položí. Domeček z karet se sesype a jen se ptáte: „Kdo jsem? Co to dělám?“ Najednou jsem se uviděl a říkal jsem: „Bože, mně je to tak líto!“ V tom okamžiku jsem začal věci spravovat. Moje nová nahrávka se jmenuje Recalculating (Přepočítávání). Jde o to, že je na čase dát do své GPS navigace nová data, otočit se a přepočítat trasu. Protože Boží hlas stále říká: „To nejlepší je teprve před tebou.“ Neříká: „To nejlepší už máš za sebou. Kdybys byl mladší, něco bych s tebou ještě mohl udělat, ale teď už ti je 47.“ – Potřebuju si na to číslo zvyknout. (smích) – Takhle mluví Satan, občas tak mluví lidé okolo nás.

Snažil jsem se napsat písně, které bych mohl hrát jak v kostele, tak třeba v hospodě. Nechci vydat desku jen pro církev nebo jen pro hospody, nechci hrát jen v církvi nebo jenom v barech. Mám rád obojí, a tak jsem se pokoušel psát písně, které bych mohl hrát v obou prostředích. A je to hodně těžké, protože křesťané se nechtějí moc bavit s lidmi v hospodě a lidé z hospody nestojí o křesťany.

 

 

Nechci být v křesťanské bublině

 

Co máte rád kromě hudby? Jaké máte koníčky?

Rád hraju golf. Rád si povídám s lidmi. Rád trávím čas se svými přáteli. Víc koníčků asi ani nemám. Nejradši hraju golf. Ale nesnáším, když musím hrát sám. Vlastně nic nedělám rád sám.

 

Co považujete za svůj největší životní úspěch?

(Bez zaváhání:) Své dvě dcery.

 

A ve vašem profesním životě? Nabízí se nominace na cenu Grammy…

(Přemýšlí.) Ne. Myslím, že největší úspěch je pro mě to, že stále můžu cestovat a nejsem na nikom závislý. Nějakou pomoc potřebuju – moje kamarádka Loreen pro mě dělá administrativu, ale jinak si všechno zařizuju sám. Na to jsem pyšný, mám pocit, že jsem něčeho dosáhl. A ta nominace na Grammy? Ne, ani jsem nevěděl, že jsem nominovaný, že to běží, nic jsem o tom nevěděl. Lichotí to mému egu, zní to dobře, ale co s tím? Je to hezká věc, ale víc to zajímá lidi okolo než mě. Navíc – to, že mám jen nominaci, přece znamená, že jsem nevyhrál.

 

Další zajímavou věcí ve vašem profesním životě je tříleté působení ve skupině Newsboys. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Nabídku připojit se k nim jsem dostal v době, kdy se můj dům postavený na písku začal bortit. Vybudoval jsem ho na sobě, na důvěře v sebe sama. A v momentě, kdy zdi toho domu začaly padat, přišla otázka: „Hele, nechceš bydlet chvíli v mém domě?“ – „Ano, prosím!“ A nastěhoval jsem se do něj, jak nejrychleji jsem mohl. Ten dům byli Newsboys. Poprvé jsem byl součástí něčeho, kde nešlo jen o mě. To mi hodně prospělo, budovalo to můj charakter. Nebyl jsem zpěvák, nebyl jsem mluvčí, nebyl jsem ani hlavní autor písní. Prostě jsem jen hrál na kytaru. V té době jsem chtěl zařadit zpátečku, chtěl jsem si odpočinout od člověka, kterým jsem byl. Vzal jsem tu práci, abych utekl sám sobě, Paulu Colmanovi, kterého jsem stvořil. Byla to určitá terapie.

 

Proč jste po třech letech z Newsboys odešel?

Zase jsem si chtěl uspořádat čas po svém. Když jste v kapele, někdo jiný vám určuje, kdy kde budete. Zamluvil jsem několik rodinných dovolených, a pak vždycky někdo přišel a řekl, že musím být v tu dobu jinde. Chtěl jsem opět sám určovat, co budu dělat, být svým vlastním pánem. Ti kluci jsou skvělí, s nimi to nemělo nic společného. Jen pro mě asi dozrál čas a potřeboval jsem odejít.

Taky jsem se snažil zachránit své manželství, snažil jsem se udělat si na něj víc času. Být hodně často pryč je nebezpečné. Ale taky máte finanční závazky. Musel jsem pokračovat v práci, abych si mohl dovolit ty čtyři domy, motorky a auta. Sám sebe jsem uvěznil v tom kolotoči. Když se dívám zpět, vidím, jaký jsem byl hlupák, že jsem to nechal dojít tak daleko. Udělal jsem mnoho špatných rozhodnutí a nakonec mě to stálo manželství.

Někdy je těžké se nelitovat, někdy jsem hodně smutný a hodně to bolí. Nikdy jsem se nedotkl jiné ženy, nikdy jsem se neopíjel, nebyl jsem závislý na drogách. Nic takového. Ale moje srdce bylo plné bolesti a hněvu a nevěděl jsem, jak do toho vpustit Boha. Přeju si, abych to tehdy věděl. Myslel jsem si, že si konečně udělám víc času na rodinu, že prodám některé věci a zjednoduším si život. Bylo už ale příliš pozdě. Ne pro mě, ale pro ni...

 

Plánujte zůstat v Americe?

Jo. Byla doba, kdy jsem uvažoval o návratu do Austrálie, ale to už není aktuální. Kdybychom neměli děti, žil bych už aspoň čtyři roky v Evropě. Tady je moje srdce, tady se cítím užitečný. V Americe je mnoho jiných křesťanských bavičů, kteří můžou jít zahrát do křesťanského klubu. To já dělat nechci. Chci dělat něco, co vyžaduje trochu větší úsilí, větší boj. Například být tady v tomhle městě. Věřte mi, za to, že tu jsem, mi moc neplatí. A cesta mě stála dost peněz. Ale nikde jinde bych teď nebyl radši. Jsem tady, protože cítím, že tohle není země, která je lákavou destinací pro křesťanské hudebníky. Nechci být v křesťanské bublině, nemám to rád. Těší mě, že jsem tady.

 

Co očekáváte od zítřejšího koncertu?

Nevím, jestli to bude bomba, nebo jestli to bude jen další show. Důležitá je pro mě interakce s lidmi. Tenhle rozhovor není konverzace. Vy se ptáte a já mluvím. Ale je to dobré, protože někdo tahle slova možná bude číst a povzbudí ho, že se někdo jiný cítí jako on. Proto to taky dělám. Možná díky tomuto rozhovoru budu v téhle zemi víc koncertovat, což znamená, že potkám víc lidí, se kterými budu moct sdílet svůj příběh. Stojím o zdravé vztahy, interakci s lidmi, oboustrannou, mimo pódium. Myslím, že právě to je důvod, proč mě sem Bůh přivedl. Ta show je skvělá, je to zábava, ale není to to nejdůležitější. Prosím Boha, abych byl fantastický v tom, co dělám, aby mě lidé poslouchali, až otevřu pusu a budu sdílet své svědectví.

 

Lucie Švábová

 

Převzato se svolením z časopisu Život víry 2014/10, str. 8 (www.zivotviry.cz).

Odkazy:

http://www.paulcolman.com/

https://www.facebook.com/paulcolman

2016 Copyright Pavel Šupol | Všechna práva vyhrazena | Login | Tvorba: www.lukaspavelec.cz