“Ty jsi natáčel rozhovor s tím a tím? Jaký vlastně ve skutečnosti je?” slýchám občas od přátel. Obvykle na podobné otázky odpovídám, že lidé, kteří Životu víry poskytují rozhovory, jsou většinou takoví... obyčejní. Jen je každý “obyčejný” trochu jinak.

Tak třeba Matt Redman.

 

 

První věc, kterou většinou z fotografií nepoznáte a která vás na něm při prvním setkání možná trochu překvapí, je jeho malý vzrůst. Jak o něm kdosi řekl, je to takový “medvídek”. (Od akce Calling All Nations v Berlíně, kde jsem ho potkal poprvé, ovšem trochu zhubnul.) Ještě překvapivější je, že o tom docela často sám mluví, a to i když na to nikdo zrovna neupozorňuje.

Dále je to nadšený manžel a otec, který rád a s láskou vypráví o svých dětech a který si užívá čas, kdy může být s nimi (povídali jsme si o tom cestou na stadion chvíli před samotným interview, naneštěstí jsem neměl zapnutý diktafon). Na turné, v jehož rámci se zastavil i ve Vsetíně, byl s celou svou rodinou. Na rozhovor jsme měli jen asi čtvrt hodiny během “večeře” před koncertem, nicméně přednost měly děti, které potřebovaly tatínkovi předat vlastnoručně vyrobená přáníčka a dárky ke Dni otců, který v Británii připadal právě na ten den.

A pak přišla ta chvíle, kdy jsem z dlouhého seznamu připravených otázek vybíral ty, které mi připadaly nejdůležitější, a Matt místo večeře žvýkal suchou kůrku chleba a věnoval mi stejnou soustředěnou pozornost, jakou chvíli předtím věnoval dětem, a snažil se ten kratičký čas, který jsme na sebe měli, využít co nejlépe. Takový obyčejný, milý, obětavý člověk.

 

 

Když píšete písně, je to pro vás obtížné, nebo to je váš “mateřský jazyk”?

Cítím to přesně takto. Je to nejpřirozenější způsob, jak projevit, co mám na srdci. Někteří lidé rádi malují, jiní píšou slova – jsou různé cesty, jak se vyjádřit. Mým způsobem projevu je uctívání. Takhle jsem stvořený, takhle se vyjadřuji. A čím víc to dělám, tím víc jsem tím nadšený, a dokonce pomáhám i dalším lidem, aby vyjádřili svou chválu Bohu. Pro vedoucího chval je asi největším komplimentem, když mu někdo řekne: “Tohle jsem měl na srdci, ale nedokázal jsem to vyjádřit. Tvoje píseň mi v tom pomohla.” To je krásné.

 

 

Nicméně, nezdá se mi možné, že byste vždy skládal úplně spontánně. Ve vašich písních je spousta teologie, citace z Bible... Na takové skládání přece musíte být předem připraven, musí v tom být systematická, cílená práce.

Každá píseň je jako cesta. Některé písně jsou naprosto spontánní – řeknete si: “To byl hezký dárek od Boha.” Nicméně většinou na věcech pracujete – máte na mysli a na srdci nějaké téma a hledáte neotřelý způsob, jak ho zpracovat. Brian Doerksen, vedoucí chval, který často jezdí do této části světa, řekl: “Velké písně pojímají univerzální téma jedinečným způsobem.” Když si vezmete téma, které je biblické a lidé o něm chtějí zpívat, hledáte “čerstvé” pojetí – hudebně, melodicky, textařsky, abyste danému tématu vdechl život. Někdy to jde přímo, někdy to neustále předěláváte, než jste s tím spokojený.

 

 

Vraťme se ještě k té teologii v písních. V jednom rozhovoru jste řekl, že teologii lidí mnohem více formují písně než kázání...

...nebo spíš to i to. Ano.

 

 

No, možná ty písně mají opravdu větší vliv...

Na tomhle je zajímavé, že lidé si nosí písničky “s sebou” v srdci a v hlavě. Obvykle si ve sprše nezpíváte kázání.

 

 

Tady možná stojí za zmínku, že staré “kancionálovky” jsou mnohdy podobně obsažné jako kázání.

Ano. Takže je to velká zodpovědnost, abychom vytvořili pravdivý a také celistvý, velký obraz Boha. Pro mnoho mladých lidí je představa, že by se stali vedoucími chval, velmi lákavá. Říkají si, jak by to bylo báječné – a ono to je skvělé, ale zároveň z toho jde strach. Nejde to brát na lehkou váhu, jste tu od toho, abyste lidem ve svém společenství pomohli v tom, jak Boha vnímají. Ať už písně píšete nebo vybíráte, tak tento proces ovlivňujete, a z toho člověka až mrazí.

 

 

Všiml jsem si, že se ve svých písních často věnujete tématům jako věrnost (lidská i Boží), vytrvalost, důvěra v Boha v těžkých dobách – docela se tím vaše tvorba liší od všech možných rozjuchaných chvalozpěvů. Proč kladete právě tyto důrazy?

Mám za to, že to má dva důvody: Zaprvé si myslím, že je to biblické. Podívejte se na Žalmy, mnohé z nich jsou voláním o pomoc, voláním: “Bože, kde jsi? – ale důvěřuji ti.” Voláním chvály uprostřed skutečně těžkých časů.

A druhou věcí je, co mnoho lidí v životě prožívá. Nikdo se nevyhne bolesti – ani jako křesťané se jí nevyhneme – a potřebujeme písně, které nám v těchto chvílích poskytnou slova, jimiž můžeme promlouvat k Bohu. Písně, které jsou také nositeli pravdy a pomáhají nám udržet směr.

Také si myslím, že to je výborný evangelizační nástroj. Nechci, aby lidé procházeli církví s pocitem “tady jsou zřejmě všichni dokonalí a bez problémů, sem nikdy nezapadnu”. Chci, aby lidé přišli a pomysleli si: “Tihle lidé si na nic nehrají.”

 

 

Sám jste prošel nesnadnými věcmi, např. pět dětí, které jste s manželkou počali, zemřelo během těhotenství... Když jste tyhle věci prožíval, neměl jste nikdy pochybnosti? Skutečně “se vaše srdce rozhodlo říkat ,ať je požehnané tvé jméno‘”, jak zpíváte v jedné písni?

Jeden můj přítel nedávno procházel velmi těžkým obdobím, a když se ho zeptali, jestli má pochybnosti, odpověděl: “Nemám pochybnosti, jen mám velké bolesti.” Mnoho mých písní vyrostlo z těžkých období a z bolestivých životních situací. Neřekl bych, že jsem pochyboval, ale měl jsem pocit, že absolutně nechápu, co se děje a o co tu jde. Ale z Boží milosti jsem měl pocit, že jsem již dostatečně nahlédl, jaký Bůh je, abych vytrval. I v těchto okamžicích víte, že se Bůh nezměnil, že je stejně milující, jako vždycky byl, že je s vámi, že má všechno pod kontrolou stejně, jako vždycky měl.

Z těchto období pocházejí krásné písně. Volání víry zprostřed ohně. Vždycky je to rozhodnutí. Nepřichází to přirozeně, někdy je to velmi těžké, odvážné, odhodlané rozhodnutí, říct “Bože, nechápu to, ale budu tě uctívat.” Kohokoli jsem potkal, všichni byli rádi, že se takto rozhodli. Viděl jsem lidi, kteří prošli těmi nejdrsnějšími životními okolnostmi, jaké si kdy můžete představit, a přesto si v srdci a na rtech nějak zachovali píseň chval. Prošli na druhou stranu s velkým požehnáním a s radostí, že se rozhodli doufat v to, o čem vždy věděli, že je to pravda.

 

 

Některé chvalozpěvy vyznívají v tom duchu, že Bůh je náš nejlepší přítel. Vy ale zdůrazňujete, že Bůh je “větší”, že potřebujeme znovu nalézt ten rozměr uctívání, kdy před ním v bázni a úctě ležíme na tváři. Máte pocit, že tento důraz je pro vás typický, nebo ho vnímáte i u jiných?

Myslím, že Bůh jedná v celé církvi – s různými lidmi, v různých církevních proudech, v různých zemích. Všichni vnímají totéž: že je potřeba vytvořit “větší obraz” Boha. V naší společnosti a kultuře všechno Boha umenšuje, takže to vypadá, jako by byl jedním z nás. Jako vedoucí chval, jako kazatelé, jako pastoři máme povolání, abychom řekli: “Ne, podívejte se na jeho velikost.” A pak k tomu samozřejmě dodáte i Boží přátelství – a dojdete k úžasnému tajemství, kdy všechno ve vaší duši říká: “Jak je možné, že ten, který je tak vyvýšený a svatý, mě přijímá a zve mě do své blízkosti?”

 

 

 

Posláním vedoucího chval je, aby stál na pódiu a byl vidět a slyšet natolik, aby mohl lidi v uctívání vést. Na druhou stranu na sebe nemá strhávat pozornost. Jak řešíte tento paradox? Co byste vedoucím chval poradil?

Vždycky říkávám: “Veďte dostatečně silně, aby se lidé mohli přidat a jít s vámi, ale neveďte tak silně, abyste se stali středem pozornosti.” To je podle mě klíčem. Musíte vést dostatečně jasně, aby s vámi lidé mohli držet krok. Pokud ale vedete příliš silně a začnete věci ovládat, stanete se lidem pro jejich setkání s Bohem překážkou.

 

 

Ale jak se to dá naučit?

Pokusem a omylem. (úsměv)

 

 

Oblastí, které musí vedoucí chval “vybalancovat”, je víc. Někteří lidé například říkají, že chvály jsou hlavně věcí srdce a na kvalitě provedení tolik nezáleží. Jiní zase říkají, že postoj chvály se projevuje i v tom, že máme usilovat o co největší hudební kvalitu... K čemu se přikláníte vy? Je vůbec správné dávat tyto věci do protikladu?

Myslím, že bychom měli usilovat o dokonalost, na tom mi opravdu záleží, ale vždycky chci mít jistotu, že je to vyváženo srdcem. Je nesmyslné se ptát, jak věci dělat, pokud v tom není srdce. Ale spousta lidí si myslí, že “srdce pro Boha” je omluvou pro nízkou kvalitu. V žalmu 33,3 je “hrejte dobře” (angl. “skillfully”, tj. zručně – pozn. aut.), to říká Bible. Nemluví o tom stále znovu a znovu a znovu. Stále znovu a znovu mluví o srdci, o ryzosti našich obětí. Takže, usilujte o to! Buďte v tom, co děláte, výborní – opravdu. A ujistěte se, že do toho vložíte dvojnásob srdce.

 

 

Kdysi jste prohlásil, že nechcete být rockovou hvězdou, nicméně jí v podstatě jste. Sice vedete chvály, ale lidé se v obrovském počtu sjeli na koncert, protože na plakátu viděli vaše jméno. Jak se s tímto paradoxem vyrovnáváte?

Je to legrační věc, protože Bible zjevně nemá problém s uváděním jmen. Na spoustě míst jsou v Bibli celé seznamy jmen. Proč je potřebujeme znát? Myslím, že prostě proto, že Bůh jedná skrze lidi, a ti mají jména. Je to dobře, protože lidé se s jinými lidmi mohou ztotožnit a spojit se s nimi.

Dívám se na to tak, že tu nejde o mě. Vždycky cestujeme jako tým, na tomto turné zvlášť, protože tu máme týmy dva, z Hillsongu London a ten náš. Všichni víme, kdo jsme a kdo nejsme. A pokud někdo přijde na koncert s nějakým předsudkem či falešnou představou, o co jde, tak doufám, že odejde s naprosto odlišným vnímáním. Když hrajeme naživo, naším jediným cílem je nasměrovat lidi na Ježíše.

 

 

Když jste na turné, vkládáte do věcí své srdce každý večer. I když zrovna nejste na turné, minimálně jednou týdně stojíte na pódiu a něco ze sebe dáváte. Necítíte se vyčerpaný? Nevysiluje vás to?

Ne. Naopak je to docela povzbudivé, vidět ty různé záblesky v různých zemích... Je to stejná píseň, různé jazyky, různé přízvuky, různé národnostní skupiny, ale je to vlastně posilující, inspirující. U uplynulém měsíci jsme byli třeba v Kampale v Ugandě, v Kyjevě, Stockholmu, Londýně, Paříži, Berlíně, teď jsme tady v Česku – a já se cítím obdarovaný, že můžu zahlédnout malé střípky toho, jak Bůh jedná. Vím, že je to jen malý odlesk, on dělá mnohem víc, než kdy můžeme obsáhnout. Je to jako symfonie – Bůh píše jednotlivé party a jednou to uslyšíme všechno naráz a bude to ohromující.

 

 

Jak vlastně trávíte svůj čas s Bohem? Je pro vás hlavní čtení Bible, nebo se hodně modlíte, chválíte Boha zpěvem? Vedete si modlitební deník?

Můžu říct jen to, že poznám, když jsem si předtím nečetl Bibli. To je jako palivo pro oheň. Když se ponoříte do biblických pravd, v životě vás to pohání. Rozdmýchává to modlitbu, rozdmýchává to tolik věcí...

Taky rád pozoruju stvoření. Obrázky z Hubbleova teleskopu, pohled na oceán, procházka pod noční oblohou – to vše ve vás vzbuzuje úžas. To mám rád.

 

–foto, text: Tomáš Coufal

 

Převzato se svolením z časopisu Život víry 2008/9, str. 5 (www.zivotviry.cz). V tomto časopise byl také vložen plakát Matta Redmana a skupiny Delirious?.

 

 

 

 

 

2016 Copyright Pavel Šupol | Všechna práva vyhrazena | Login | Tvorba: www.lukaspavelec.cz