16 milionů prodaných zvukových nosičů, 48 zlatých a platinových vyznamenání, vyprodané stadiony a miliony fanoušků. V devadesátých letech slavila „Kelly Family“ velké úspěchy. Ale ty měly také své stinné stránky. Sešli jsme se s Patriciou Kelly, abychom se od ní dověděli, jaké to je být hvězdou.

Jak to začalo s Kelly Family?

Zcela jednoduše. Zpočátku jsme dělali hudbu jen v kruhu rodiny, prostě jen tak pro sebe, z radosti a potěšení. Ale pak nás začali zvát lidi na svatby a narozeniny. Poptávka byla tak velká, že jednoho dne otec prohlásil, že nemůže dál vykonávat své zaměstnání. Musel se společně s rodinou rozhodnout mezi zaměstnáním a hudbou. Všichni jsme se jednoznačně vyslovili pro hudbu. A tak pověsil svou práci obchodníka se starožitnostmi na hřebíček. Musím dodat, že to udělal skutečně velmi rád.

Jak jste přišli na nápad zpívat na ulici?

To bylo o něco později. Začali jsme cestovat a naší první stanicí byl Řím. Otec nám chtěl ukázat město, kde jako mladý muž studoval v gregoriánském řádu. Chtěl se tenkrát stát knězem, ale před posledním slavnostním slibem vystoupil. Do Říma jsme přijeli naším mikrobusem. V době, kdy jsme si prohlíželi Koloseum, nám někdo vykradl mikrobus. Peníze, kamera, všechno bylo pryč. Nám zbyly jen hudební nástroje, které jsme měli v tu dobu u sebe. Řekli jsme si, že teď můžeme už jen zpívat. A tak jsme začali na ulici v Římě zpívat. Vybrali jsme tolik peněz, že jsme si mysleli: ok, tímto způsobem můžeme pokračovat dál v naší cestě, aniž bychom se museli vracet předčasně domů. A tak jsme odjeli do Vídně, poté do Amsterodamu, pak do Mnichova.... dva a půl roku jsme tak cestovali celou Evropou. Byl to velmi, velmi krásný čas.

Jaké je to, žít jako malé dítě v mikrobusu?

Musím říct, že mám na tu dobu opravdu krásné vzpomínky. Za nějakou dobu byl náš mikrobus příliš malý a tak přišel otec s nápadem, pořídit si patrový autobus z Londýna. Vlastnoručně na něj namaloval nápis „The Kelly Family“. Pro mne to bylo jako v pohádce, milovala jsem takto cestovat. Seděly jsme vždy nahoře, hleděly dopředu a před každým mostem nahlas ječely. Bylo to opravdu báječné dětství. Nasbíraly jsme mnoho zkušeností, poznaly mnoho lidí a kultur. Zato jsem velmi, velmi vděčná.

...a v polovině devadesátých let přišel náhle velký úspěch...

Na začátku to bylo neuvěřitelné. Bylo to vzrušující, jako ve snu. Ale velmi rychle se stala tato doba pro mne a mé sourozence negativní. Člověk musí umět zacházet s úspěchem. Teprve věkem získává určitý odstup k věcem a určitou zralost, jak se nejlépe se situacemi vypořádat. Byli jsme tenkrát příliš mladí. A určitě jsme udělali také nějaké chyby. Ale všechno bylo tak nové a neznámé. Byla to pro mne těžká doba a jsem ráda, že už je za mnou.

Co bylo pro Vás tak těžké? Většina mladých lidí touží stát se hvězdou.

Všechno se točilo jenom kolem toho: kolik máme koncertů? V které zemi jsme se umístili na prvním nebo druhém místě v hitparádě? Kolik CD nebo DVD jsme prodali? Jaký film budeme točit? A najednou se stane všechno ostatní druhořadé: přátelství, víra a tak dále. Najednou se cítíš tak nešťastný a prázdný a vůbec nevíš proč. Stále toužíš po více než máš a jednoho dne zjistíš, jak jsi totálně nešťastný.

Pak jste také ještě onemocněla. Těžký zánět míchy s ochrnutím.

Vidím to jako Boží dar. Je to tvrdé, něco takového říci, neboť jsem tělesně touto nemocí velmi trpěla. Na začátku to bylo zvlášť těžké. Ale musím říci, že právě skrze svou nemoc jsem se opravdu setkala s Bohem. Musela jsem něco najít. Byla jsem nucena. Ležela jsem v posteli a nemohla se starat o žebříčky současných nejoblíbenějších hitů na trhu a plánovat další turné naší skupiny. Tehdy jsem byla manažerkou a řídila sedm dlouhých let společně s otcem celou rodinu. Byla jsem ve vysoké posici. Jako žena jsem udělala báječnou kariéru. Měli jsme na 200 spolupracovníků a já vše řídila společně se svými bratry a sestrami. Měla jsem moc. Ale ve mně zela příšerná prázdnota.

Nestarala jsem se například o své přátele. Přišla jsem na to, až když jsem onemocněla. A pak jsem se také ptala: Kde zůstala má víra? Kde je můj vztah k Bohu? Vztah k Bohu se musí přesně tak udržovat jako vztah k přátelům. Když své přítelkyni pět dlouhých let nezavolám a pak se najednou ohlásím - co si o mně pomyslí? Pak si řekne: „Kdo jsi vůbec?“ nebo „Co chceš ode mne?“ Nojo, dobrý přítel by to neudělal a Bůh také ne. Bohu díky!

Jak se Vaše víra nemocí změnila?

Nejprve jsem si vzala čas k modlitbě a ke čtení Božího Slova. Na začátku to nebylo jednoduché číst přímo z Bible. Ale měla jsem dost času. Myslím si, že modlitba je velmi důležitá. Prohloubí vztah k Bohu. Mohu říci, že jsem za svou nemoc vděčna. Protože právě skrze ni se změnil dosavadní směr mého života. Dnes mám zcela jiné priority než dříve. Je dobré mít úspěchy a není špatné být populárním. Jde však o to, jaké mají priority v našem životě. Musela jsem na to přijít, že člověk není silný, i když si to kolikrát nepřizná. Ale u Ježíše můžu být slabá. To mě oslovilo, to se mě dotklo. Řekla jsem si: to je dobře, můžu a smím být slabá. A Bůh mě miluje, přestože jsem slabá.

Zdroj: ERF a Oase Náchod

Odkazy:

http://www.patricia-kelly.com/

http://kellyworld.cz/index.htm

2016 Copyright Pavel Šupol | Všechna práva vyhrazena | Login | Tvorba: www.lukaspavelec.cz