Laco Javorský se minulý týden ve svém pořadu Počůvaj srdcom na rádiu Lumen vrátil k legendární skupině Petra, která se stala průkopníkem křesťanského rocku. Pojďme putovat po stopách této legendy nejenom s tímto pořadem, ale i mnoha dalšími rozhovory a články.

 

Petra existovala nepřetržitě od roku 1972, natočila 20 studiových a dvě živá alba, prodala po celém světě přes sedm milionů hudebních nosičů, získala čtyři ocenění Grammy, deset cen Dove a v roce 2000 byla jako vůbec první rocková skupina uvedena do Síně slávy americké Gospel Music Academy.

Nejúspěšnějším projektem Petry se stala deska Beyond Belief (Neuvěřitelné) z roku 1990, která byla spojena i se stejnojmenným hraným evangelizačním filmem. V té době také na koncertech skupiny pravidelně kázal významný evangelikální apologeta Josh McDowell.

Od poloviny 90. let Petra zápasila s vnitřní krizí způsobenou změnami vydavatelské firmy a producentů a hlavně mnoha personálními obměnami v kapele samotné a následným poklesem popularity. Situaci se podařilo definitivně stabilizovat až počátkem roku 2003, kdy se mj. do skupiny vrátil její zakladatel Bob Hartman. Křesťanský hudební průmysl (rádia, festivaly atd.) ale mezitím přestal skupinu podporovat, což vedlo k tomu, že Petra v květnu 2005 ohlásila, že po 33 letech svou činnost s koncem roku ukončí. Na podzim se vydala na své poslední světové turné. Počátkem října pak kapela natočila své „rozlučkové“ živé album Farewell, které vyšlo na jaře 2006 také na DVD.

 

Převzato se svolením z časopisu Život víry 2006/2, str. 4 (www.zivotviry.cz).

 

 

Odkazy:

http://www.petraband.com/jekyllandhyde/index.html

http://www.johnwschlitt.com/

http://www.lumen.sk/live-detail.php?id=32&m=9&r=2008 - pořad Počůvaj  srdcom o albu The Power of Praise (22.9.2008)

http://www.lumen.sk/live-detail.php?id=32 - pořad Počůvaj  srdcom o albu - Jekyll & Hyde (22.1.2009)

http://hudba.signaly.cz/images/stories/ton/3-94/10.jpg - o Petře str. 10-11

http://hudba.signaly.cz/images/stories/ton/4-96/27.jpg - o Bobu Hartmanovi

http://hudba.signaly.cz/images/stories/ton/2-2001/05.jpg - svědectví baskytaristy Ronnyho

http://hudba.signaly.cz/images/stories/ton/6-98/08.jpg - rozhovor str. 8-9

http://hudba.signaly.cz/images/stories/ton/3-97/25.jpg - o albu Petra Praise 2

http://hudba.signaly.cz/images/stories/ton/3-95/09.jpg - o sólo albu Johna

http://hudba.signaly.cz/images/stories/ton/3-97/10.jpg - recenze alba Petra Praise 2

http://hudba.signaly.cz/images/stories/ton/6-95/12.jpg - recenze alba No Doubt

http://hudba.signaly.cz/images/stories/ton/3-2000/15.jpg - recenze alba Double Také

http://hudba.signaly.cz/images/stories/ton/2-94/10.jpg - recenze alba Wake Up Call

http://hudba.signaly.cz/images/stories/ton/4-98/13.jpg - překlad alba God Fixation

 

 

 

Členové kapely:

 

Robert (Bob) Hartman (* 1949)

vystudoval psychologii na Bowling Green State University. Už ve svých patnácti letech hrál ve skupině „The Nightwalkers“. V roce 1972 spoluzaložil skupinu Petra, v níž hrál na kytaru a pro niž složil většinu písní v jejím repertoáru. Kvůli zvýšeným nárokům na péči o syna přestal v roce 1995 s Petrou koncertovat, ale dál pro ni skládal a spolupracoval na natáčení desek. Na pódium se vrátil v roce 2003.

Kromě Petry hrál také s Organized Confusion, International Crabgrass a později s Dove.

Jeho koníčky jsou rybaření a počítače, má rád mexická jídla. Přivydělává si stavěním kytar.

S manželkou Kim adoptovali syna Jeffa (17).

Osobní internetové stránky: www.houseofbob.com

 

 

John William Schlitt (* 1950)

studoval letecké a astronomické inženýrství, později civilní inženýrství na University of Illinois. Jeho první kapelou (ve třinácti) byl Vinegar Hill’s Hometown Band. Od svých vysokoškolských studií až do roku 1979 zpíval se skupinou Head East. V roce 1986 se stal členem skupiny Petra poté, co se předchozí zpěvák Greg X. Volz vydal na sólovou dráhu. Kromě svého působení v Petře natočil také dvě sólová alba: Shake (1995) a Unfit for Swine (1996).

Ve volném čase se věnuje tesařské a truhlářské práci.

Se svou manželkou Dorlou, s níž se oženil v roce 1971, žijí ve Franklinu ve státě Tennessee. Mají čtyři děti. Jsou to dcera Kari (33) a synové John Kyle (29), Kris (25) a Krey (19).

Oficiální webové stránky: www.johnwschlitt.com

 

 

Gregory Bailey

byl baskytarystou skupiny Petra od konce roku 2001. Předtím hrál v několika rockových skupinách, mj. Stir.

 

 

Paul Simmons

se stal členem skupiny Petra počátkem roku 2004. Bubeník, který již v mládí založil skupinu se svými bratry, později hrál s mnoha různými rockovými skupinami, v 80. letech např. Black Oak Arkansas a v poslední době The Legendary Shack Shakers.

 

 

Převzato se svolením z časopisu Život víry 2006/2, str. 6 (www.zivotviry.cz).

 

 

 

Svědectví Johna Schlitta

 

Vyrůstal jsem v Illinois, v městečku zvaném Mt. Pulaski, což bylo téměř předměstí Springfieldu. Později jsem byl hodně v Chicagu. V té době jsem byl nevěřící a zpíval jsem ve skupině zvané Head East, hráli jsme snad v každém klubu v okolí.

Problém byl, že když jsme spolu začínali hrát, šlo nám jen o to, abychom hráli dobrou hudbu. Ale jak šel čas, byli jsme čím dál slavnější, natáčeli jsme víc desek, víc jsme jezdili na turné – a já jsem se zapletl do světa sekulárního rocku, který nemá s Ježíšem nic společného. Upadl jsem do stejných lží, kterým často podléhá většina lidí v hudebním průmyslu – že je normální brát drogy, že je normální se každý večer opít. Pokud to tak neděláš, jsi divnej. A já jsem chtěl zapadnout, chtěl jsem být „cool“. Tak jsem si vypěstoval návyk, kterému jsem se nemohl ubránit – kokain a alkohol.

Vypadal jsem skvěle, přišel jsem na pódium, vypil jsem během zpěvu šest piv (potřeboval jsem to na hlasivky, samozřejmě) a pak jsem si odskočil během toho, co Roger, náš klávesista, hrál písničku „Jefftown Creek“. Hrál tam sólo, které trvalo věčnost. To mi dalo příležitost odběhnout, měli jsme to tak domluvené. V zákulisí mi manažer nachystal pořádný proužek kokainového prášku, já jsem tu řádku vyšňupal, a když Roger své sólo konečně dohrál, mohli jsme dát „Never Been Any Reason“ (největší hit Head East – pozn. red.)

Byl jsem natolik nabuzený, že jsem ani necítil nohy. Fungovalo to skvěle. Jenže když jsem slezl z pódia, byl jsem tak vyřízený, že jsem potřeboval další řádku kokainu. A pak mi dali láhev vodky, velkou plechovku rajské šťávy a obrovskou sklenici, do níž jsem to nalil půl na půl a řekl jsem, „Dobrý, můžu jít mluvit s novináři!“ Další hodina. Mezitím jsem vyšňupal další dvě nebo tři řádky koksu...

Dělal jsem to tak docela dlouho – byly to asi dva roky intenzivního užívání kokainu. A pak mě v vyhodili z Head East. Ta skupina byla celý můj život. Měla přednost před mou rodinou, před mým zdravím, přede vším. A najednou, během okamžiku, to bylo pryč.

Tak jsem si založil vlastní skupinu, Johnny Band. Po pravdě řečeno, bylo to celé jen báječná výmluva, abych se mohl nadrogovat. Opravdu – byl jsem zfetovaný od března do srpna. Na konci tohoto období jsem byl blízko sebevraždě. Bylo mi hrozně zle. V srpnu 1980 jsem si řekl: „OK, přišel můj čas. To je konec. Už to nezvládám. Skončím to.“

 

Co mě to praštilo?

 

„Shodou náhod“ během onoho půlroku uvěřila moje manželka – a byla to najednou horlivá křesťanka. Když jsem si tehdy říkal, že nejlepším řešením pro mě bude sebevražda, přišla za mnou a řekla mi: „Johne, měl by sis promluvit s mým pastorem.“ Řekl jsem si: „Tak jo, proč ne. Nemám co ztratit.“ Vůbec jsem nečekal, že by se mohlo cokoli změnit.

Večer jsem tedy zašel za pastorem. On se mi podíval zpříma do očí a zeptal se: „Znáš Ježíše?“ „Nó, jo – jsem přece Američan! Chodím do kostela o Vánocích a o Velikonocích. Každý rok. Skoro.“ Odpověděl: „Ne, ty ho neznáš. Neznáš Ježíše, který tě miluje, neznáš Ježíše, který má plán pro tvůj život, neznáš Ježíše, který je právě teď tady!“

Byla to smělost, která mě srazila na zem. Skutečně – dál si jen pamatuju, že jsem ležel v rohu a říkal jsem si: Co mě to praštilo? On stál nade mnou a povídá: „Chceš poznat Ježíše?“ Jediné, čeho jsem byl schopen, bylo přikývnout. (Nejmoudřejší přikývnutí v mém životě.)

Když jsem vstal, pomodlil jsem se modlitbu hříšníka a to pro mě byl začátek nového života. Života bez tíhy výčitek za hříchy, kterých jsem se v minulosti dopustil, protože za mě byla prolita Jeho krev. A náhle – úplně najednou – jsem si uvědomil, že jsem dostal druhou šanci. Jen díky tomu tu ještě dnes jsem. Jen díky tomu dýchám.

Rád bych teď dodal: „A od té doby bylo všechno úžasné. Byl jsem dokonalý člověk.“ Ve skutečnosti jsem hned po svém obrácení udělal ještě hloupější věci než ty, které jsem dělal v předchozích šesti měsících. Choval jsem se jako blázen. Nepřítel věděl, že prohrává, a tak povídá: „Hele, Johne, tady máš nějaký koks, na...“ a podává mi to... a dvakrát nebo třikrát jsem do toho zase sklouznul.

Ale víte, co je skvělé? Když jsem přišel zpátky – měl jsem sbor, kde mě měli tak rádi! Věděli, že jsem to projel, protože jsem smrděl jako pivovar, a jen řekli: „Vida, Johne, tak jsi zpátky? Prima! Pojď, brácho, budeme se modlit.“ A modlili se. Věděl jsem, že mě přijímají. Milovali mě, nepřestávali mě milovat a já jsem skrze ně viděl Ježíšovu lásku. A jednoho dne jsem si to uvědomil: Kokain byl pryč. Už jsem ho nechtěl. Pro člověka, který byl závislý na kokainu, obvykle není snadné přestat. Pro mě to bylo snadné. Bylo to zvláštní.

 

Telefonát z čistého nebe

 

Dalších pět let jsem si myslel, že už nikdy nebudu zpívat, protože jsem to tak pokazil vší tou špínou, co jsem dělal s Head East. Věděl jsem, že Bůh má pro můj život svůj plán, ale měl jsem strach zjišťovat, jaký. Měl jsem za to, že mám být technikem-plánovačem těžební společnosti – tím jsem totiž tehdy byl.

Snažil jsem se být nadšený, ale pravda je, že kdesi hluboko mi znělo: Tady cosi nehraje, protože mám hlas a nepoužívám ho. Já něco promarňuji. Ale říkal jsem si: „Pokud tohle je Boží plán, chvála Pánu. Mám skvělou rodinu, děti chodí do křesťanské školy, mám báječný sbor, nový dům, který jsem právě přebudoval, juchů, tralala... Pěkný dům, pěkná práce – to je určitě ten „americký sen“! Děkuju, Ježíši – to je určitě ono! A on mi najednou povídá: „Tohle si nemysli, protože tě čekají velké změny.“

V té době jsem se dozvěděl o skupině Petra. Říkal jsem si, že jsou báječní. V letech, kdy jsem pracoval s horníky (ti nemají zrovna v lásce „inženýry“, ale mě nakonec rádi měli, protože se dozvěděli o mé minulosti a byl jsem tedy vlastně „celebrita“), měli pocit, že je to zvláštní, že s nimi do dolu jede „bývalá rocková hvězda“. Ptávali se: „Co tady děláš? Proč se nevykašleš na tyhle věci kilometr pod zemí a nejdeš zpívat rock?“ A já jsem jim odpovídal: „Kluci, něco vám povím: Jediná možnost, jak bych mohl zpívat, je, že by to bylo ve skupině, jako je Petra.“ A to bylo, jako bych řekl: Jediný způsob, jak bych mohl létat, je, že bych letěl bez jakékoli pomoci přímo na měsíc a zpátky. Neviděl jsem žádnou reálnou možnost.

A pak, jako blesk z čistého nebe, mi volal Bob Hartman: „Johne, mohl bys zvážit, jestli bys nezpíval s Petrou?“ „To nemyslíš vážně! Už jsem nezpíval pět let!“ A on na to: „Chci vědět jedinou věc: Jsi stále křesťan?“ Řekl jsem mu: „Jsem křesťan na plný pecky!“ On povídá: „Dobře, to mi stačí. Nechtěl by ses s námi sejít a promluvit si?“

O šest měsíců později jsem se stal členem skupiny Petra. A v této službě jsem viděl neuvěřitelné věci. Viděl jsem Boha, jak podivuhodně jedná. Mám Boha, který to se mnou nikdy nevzdal.

– Zapsala Sue Dempsterová, zpracoval a přeložil Tomáš Coufal.

 

Převzato se svolením z časopisu Život víry 2006/2, str. 8 (www.zivotviry.cz).

 

 

Rozhovor s Johnem Schlittem a Bobem Hartmanem ze skupiny Petra

 

Jste považováni za průkopníky křesťanského rocku a za jednu z nejvýznamnějších křesťanských hudebních skupin v historii. Co považujete za největší úspěch své kariéry?

Bob: Myslím, že jím může být to, že hrajeme už 33 let a jsme stále pozitivně přijímáni.

 

 

Když tahle skupina vznikala, očekávali jste, že bude existovat tak dlouho?

Bob: Nikdy jsme si nemysleli, že to vydrží tak dlouho. A jedním z důvodů, proč končíme, je, že nechceme slyšet „Už o vás nestojíme, už vás máme po krk.“

 

 

Co vás po celou tu dobu motivovalo?

John: Petra vždy byla „rockovou službou“. Hrajeme rock, abychom mohli mluvit o Ježíši.

 

 

Proč myslíte, že Petra byla (a zvláště mimo USA stále je) tolik populární?

Bob: Myslím, že naše texty jsou hodně otevřené, jdou přímo k věci, dají se snadno pochopit. Nemusíte nad tím příliš přemýšlet, když zpíváte „I Am on the Rock“ (Stojím na skále), a přesto to má úžasný obsah. Věřím, že křesťané po celém světě to slyší a ztotožňují se s tím. Je to jednoduché – a je to pravda.

 

 

Vaše písničky pro mě byly hlavně v době dospívání hodně důležité. Jejich prostřednictvím jsem přijal spoustu povzbuzení, upevňovaly mě ve víře a připomínaly mi biblické pravdy. A tuto zkušenost má i mnoho dalších lidí. Dokážete odhadnout, kolik životů jste podobně ovlivnili? (Bob a John bezradně kroutí hlavou a krčí rameny.) Nebo aspoň, kolik lidí skrze vaši službu uvěřilo v Ježíše jako svého Spasitele?

Bob: Těch, kdo přijali Krista, jsou desítky tisíc. Ale na celém tomto rozlučkovém turné stále zjišťujeme, že víme jen o vrcholku ledovce toho, co Bůh skrze naši hudbu udělal.

John (pokyvuje): Ne, co jsme udělali my, ale co udělal Bůh.

Greg Bailey: Nejde tu jen o lidi, kteří se díky téhle kapele stali křesťany. Jde také o všechny ty křesťany, kteří byli povzbuzeni...

Bob: ...lidi jako ty.

 

 

Bobe, kolik písní jste celkem složil (nebo jste jejich spoluautorem)?

Pravděpodobně kolem 250.

 

 

A kolik z nich bylo v repertoáru Petry?

Asi 200.

 

 

To znamená, že máte nějaké písně „v šuplíku“, které Petra nehrála! Co s nimi budete dělat?

Bob: Schováme je a vydražíme je přes internet! (smích)

 

 

Hráli jste během svého působení častěji pro křesťany, nebo pro nevěřící?

Bob: Když jsme začínali, chtěli jsme být evangelizační skupina. Křesťanských koncertů bylo dost. A tak jsme hráli v parcích, na parkovištích, na středních školách, ve vězeních, kdekoli, kde jsme mohli najít lidi – a zvěstovali jsme evangelium. Naši hudbu ale poslouchalo čím dál víc křesťanů. Ti začali chodit na naše koncerty v čím dál větší míře. Uvědomili jsme si, že kdybychom jenom šířili evangelium, tak je opomineme. Takže jsme začali povzbuzovat Tělo Kristovo. A zjistili jsme, že zvěstování evangelia jde lépe, když věřící přivedou své přátele: Když někdo takhle uvěří, tak má rovnou mezi svými přáteli křesťana. Takových případů jsme viděli mnoho.

 

 

Proč jste se jako skupina rozhodli svou činnost ukončit?

Bob: Právě po dnešním koncertě jsme si říkali, že je těžké se loučit po takovémto večeru. Dnes jsme měli pocit, jako bychom začínali. Možná si změníme jméno a přestěhujeme se sem (smích). Ale prostě věříme, že je to Boží načasování, abychom skončili.

John: Před několika dny jsme zrovna mluvili o bývalých zemích tzv. východního bloku. Tyto země nám opravdu leží na srdci. Cítíme, že tu Bůh připravuje úžasné věci. Kdyby nám tady otevřel dveře, to by pro nás byla asi jediná možnost dál hrát.

 

 

Takže stále existuje šance, že by Petra ještě někdy v budoucnu společně hrála, třeba právě v bývalých socialistických zemích Evropy?

Bob: Je v tom tolik detailů... My nemáme žádnou velkou touhu skončit. Ale Pán Bůh nám opravdu řekl, že to máme udělat. Na druhou stranu máme pokoj i v tom, kdybychom měli být v této části světa. Ale kdybychom tady měli udělat turné, musel by nás někdo finančně podporovat, protože bychom museli hrát skoro zadarmo. Bylo by to misijní turné.

 

Mluvíte o Božím vedení, o tom, že k vám Pán Bůh mluvil. Jak konkrétně jste to prožili?

Bob: Za tu dobu, co Petra hraje, už mnohokrát nastaly chvíle, kdy jsme se Boha ptali, jestli není čas skončit. A vždycky jsme cítili, že odpověď zní „ne“. Ale tentokrát jsme měli pokoj, že jsme splnili úkol, který nám Bůh dal, a že nastal čas jít dál.

John: Zároveň bych ale chtěl říct, že jsme tím byli velmi zklamaní. Tihle kluci (ukazuje na Grega a Paula) do Petry naprosto dokonale zapadli. Takže pokud šlo o nás, nechtěli jsme to, protože nás tahle práce strašně baví. Dokonce jsme zkoušeli s Bohem trochu smlouvat, protože jsme nemohli uvěřit tomu, že dal dohromady tak skvělou kapelu (a teď nemluvím jen o talentu, ale také o oblasti duchovní, o oblasti přátelství – je prostě báječné být spolu v téhle skupině) jen proto, aby skončila. Je to příliš čerstvé... Bylo to opravdu těžké.

 

 

A co vaše žena, jaké pocity bude mít ona, až přestanete jezdit s Petrou po světě?

John: To je dobrá otázka. Myslím, že bude stejně smutná, jako jsem já. Ona ví, že je to součástí mého života, velmi důležitou součástí. A také ví, jak jsem nesnesitelný, když nemůžu zpívat (úsměv).

 

 

Je něco, čeho jste během své kariéry chtěli dosáhnout, ale nepovedlo se vám to zrealizovat?

Bob: To turné po zemích východního bloku. To je mé jediné nesplněné přání. Jak řekl John, věřím, že by si nás tam Bůh mohl použít.

 

 

Už víte, co budete dělat dál? Jaké máte plány do budoucna?

Greg: Budoucnost? Já a Paul si najdeme jinou kapelu! (hurónský smích)

Paul Simmons: Tuhle otázku nám lidé kladou stále znovu, všude, kde hrajeme. Zatím je to jen něco, za co se modlíme. Teď se spíš snažím vstřebat všechno, co máme příležitost dělat. My (tj. Paul a Greg – pozn. red.) jsme v kapele pouhé tři roky. A jako třeba právě dnes... jsem na pódiu a pokouším se to vstřebat, celý ten zážitek... Nechci do toho zatahovat svoje ego, jen vnímám, že to, co děláme, je opravdu požehnáním, a mám z toho radost. Na přemýšlení o budoucnosti moc nejsem.

Bob: Ani jeden z nás v Petře nekončí proto, aby mohl dělat něco jiného. Budeme nezaměstnaní. (Všichni se smějí.)

John: On si nedělá legraci!

Bob: Všichni čekáme na Pána, aby každému z nás řekl, co máme dělat dál.

 

 

Bobe, uvažujete o tom, že byste dál skládal? Kdyby se například John vydal na dráhu sólového zpěváka, psal byste pro něj?

Bob: Momentálně nevím, nakolik se mi bude chtít psát.

 

 

Do určité míry jste jako skupina určovali určitý standard kvality pro celý křesťanský hudební průmysl. Co se stane, když tu najednou nebudete? Dnes se zdá, že mnoha křesťanským skupinám a vydavatelům jde víc o peníze než o službu Bohu...

Bob: Tohle všechno musíme nechat v Božích rukách. Bůh nepotřebuje Petru. Protože to víme, můžeme být před Bohem pokorní a Bůh nás může používat. Naopak, pokud si myslíme, že nás Bůh potřebuje, začínáme to prohrávat.

 

 

Co si myslíte o současném křesťanském hudebním průmyslu?

Greg a Paul (jakoby vstávají a odcházejí): Tak, balíme, konec... (smích)

 

 

Mnoha současným křesťanským skupinám jste obrazně „prošlapali cestu“ a mnohé se k vašemu odkazu také hlásí. Co byste poradili mladým hudebníkům, kteří se – možná inspirováni právě vámi – rozhodnou založit kapelu?

Bob: Vždycky říkávám: Buďte věrní v malých věcech a Bůh vám dá větší. Právě ty malé věci nás udržují v pokoře a učí nás, jak Bohu naslouchat a nechat se jím použít. A když se prokáže naše věrnost, dá nám větší věci. Většina mladých lidí, kteří dnes hrají, by chtěla začít tam, kde je Petra dnes. Ale spousta věcí se dá dělat i v malém měřítku. Spousta velkých věcí.

 

 

Mám za to, že vaše služba je něčím zvláštní. Nejde jen o dobrou hudbu a nápadité texty. Myslím, že máte zvláštní pomazání. V čem podle vás tkví tajemství pomazání? Existuje na ně nějaký recept?

John: Kdybych to tajemství znal, tak bych ho prodal (úsměv).

Myslím, že jde jen o to, abychom nejprve hledali Jeho. Není to žádné tajemství, jde jen o to, Mu vždycky důvěřovat. Musíte jít dál, i když žádné pomazání necítíte. A jdete dál v důvěře a vědomí, že děláte to nejlepší, co umíte, a jednou za čas na vás přijde Duch svatý.

Není to otázka pocitů. On může dělat úžasné věci, i když se na to necítíme. Máme o tom mnoho příkladů: Na některých z našich nejlepších koncertů se nestalo – nic. A při některých z našich nestrašnějších koncertů – např. bylo špatné nazvučení, špatná světla, kytara byla rozladěná, věřte nebo ne, ale i zpěvák zapomněl texty – ale výsledky byly fantastické. Prostě se spolehnete na to, že Duch svatý je přítomen a působí tak, jak sám chce.

Greg: Mám za to, že k pomazání je třeba říct, že se nesnažíte být pomazaný. Když měl být pomazaný David, tehdy ještě jako chlapec, Samuel se setkal se všemi (Jišajovými) syny, ale žádný z nich nebyl ten pravý. Každý se snažil být „ten pravý“, snažili se vypadat dobře. Nakonec zavolali Davida a podle jeho pocitů je zřejmé, že se nesnažil být pomazaný. Byl překvapený. On prostě žil pro Boha a pomazání přišlo.

 

 

Johne, vy máte zkušenost jak s kariérou v nekřesťanské rockové skupině, tak po svém obrácení i ve skupině křesťanské. Můžete popsat, v čem vidíte hlavní rozdíl? Někteří lidé tvrdí, že křesťané by neměli hrát rockovou hudbu...

John: Někteří lidé by měli mlčet. Ale vážně: Když jsem zpíval ve světské skupině, zpíval jsem sám pro sebe. Teď jako křesťan zpívám pro Ježíše Krista. Je to naprosto odlišný přístup. Je to stejně vzrušující, ve skutečnosti je to ještě lepší, ale hlavně je to věc, která způsobuje změnu životů. Předtím to bylo soběstředné, prázdné... Je to nesrovnatelné.

 

 

Co je „odkazem“ skupiny Petra? Jakou zvěst po sobě chcete zanechat?

John: Řeknu to velmi jednoduše. Pokud jde o nevěřícího člověka: „Proč světu dovoluješ, aby tě okrádal o příležitost poznat Krista?“ Musíme pochopit, že každý člověk má právo slyšet o Pánu. V současnosti toto právo svět krade – tím, že tvrdí, že to není „cool“ a že by se to nemělo dělat... Ale to není pravda! Mladí lidé potřebují vědět, že mají právo slyšet o Pánu. Potřebují tohle právo uplatnit a poznat Ježíše Krista jako Pána.

Pro křesťana: „Buď nadšený! Ježíš Kristus není mrtvý, je živý a je s námi!“

 

 

A vy, Bobe, jak byste formuloval hlavní poselství Petry?

Bob: „Odpovědí je Kristus.“

 

 

– Ptal se Tomáš Coufal a další účastníci tiskové konference se skupinou Petra.

Natočeno 1. 12. 2005 v Budapešti.

 

Převzato se svolením z časopisu Život víry 2006/2, str. 6 (www.zivotviry.cz).

2016 Copyright Pavel Šupol | Všechna práva vyhrazena | Login | Tvorba: www.lukaspavelec.cz