Možná jste zaregistrovali, že na poli českých chval se věci pohnuly dopředu. Přibývá různých večerů chval a worshipové kapely mají možnost dávat o své tvorbě a svých koncertech vědět díky projektu Worship.cz. Tiše v pozadí tohoto projektu a dění stojí zpěvačka Jiřina „Gina“ Markovová, se kterou jsem si kdysi dřív povídal o jejím životě a posledním CD.

Na světě je po delší době její oficiální web, na kterém se dočtete nové info o všem, co právě Gina tvoří a na čem se podílí.

Díky mému setkání s Ginou, které jsem pořádal pro olomoucké vysokoškoláky, máte možnost nahlédnout do jejího života a tvorby.

 

Odkazy:

http://www.jirinamarkovova.cz/

 

 

Má první otázka směřovala k tomu, zda by se nám Jiřka mohla sama představit. Věděl jsem něco z internetu o jejím předchozím životě, ale překvapila mě svým svědectvím a otevřeností, s jakou mluvila o svém předchozím životě a o své cestě k Bohu.

Pocházím z Vysočiny. Moje maminka a babička chodily do kostela, ale víru v Boha ony braly jen tak nedělně. Z jejich života jsem víru neviděla. Musela jsem chodit do kostela, ale my jsme spíš chodili za kostel, když už jsme byli trochu starší. Proto jsem se těšila na to, až budu mít 15 let a budu mít od rodičů klid. A říkala jsem si, už nikdy do kostela nepůjdu, už mě to nezajímá. Těšila jsem se, že odejdu do Prahy do školy. Chtěla jsem žít skutečný život, který jsem spatřovala v pití, vysedávání s přáteli, v tančení na diskotékách. Pak jsem na diskotéce potkala svého budoucího muže, se kterým jsem nadále vedla tenhle život. V 18-ti jsem otěhotněla, vzali jsme se a bydleli jsem u manželových rodičů v 3+1. Bydleli jsme v jednom pokoji, v dalším pokoji byla manželova sestra s dítětem a rodiče. Tu jsem si kladla otázky, co bude dál. Můj dosavadní svět pro mě končí, můj syn Marek mě o něj připravil.

Můj manžel měl v 18 letech bouračku, to jsem ho ještě neznala. Kvůli ní seděl, protože jeho přítelkyně zemřela namístě. Právě v té době, kdy už jsme byli manželé, byl povolán na vojnu, aby ji šel dokončit. Musel ji přerušit kvůli výkonu trestu. V té době jsem začala hodně přemýšlet o životě, jestli život má smysl, jaký život můžu žít. Byla to pro mě velká otázka a připadala jsem si strašně nešťastná a nespokojená, protože jsem neměla žádné východisko. Neměla jsem žádnou pomoc pro svůj život. Věděla jsem, že ji potřebuji, ale nevěděla jsem, kdo by mi pomohl. Moji rodiče nebyli nablízku, a tak jsem si myslela, že jsou to rodiče. Vzala jsem svého syna a odjela jsem k mým rodičům do Brna. V té době moje maminka uvěřila v Pána Ježíše, opravdu uvěřila. Ona sice předtím chodila do kostela, ale život s Bohem jako osobní vztah s ním neměla. Právě v této chvíli jsem na ní viděla velkou změnu v chování. V tom, jak ke mně přistupovala, v tom, že už nebyla nervózní. Ona mi často říkala: Jiřinko, Pán Bůh tě má opravdu rád. A já jsem tohle nesnášela a zvlášť jsem nesnášela, když mi říkala: Pán Ježíš tě má rád. Už jenom jeho jméno ve mně budilo takový nepříjemný pocit. Nevěděla jsem proč. Vlastně jsem si říkala,  to je jediné, co já prostě nechci, to já nepotřebuji. Já jsem to brala, že bych ho musela mít jako berličku, ale já jsem potřebovala nějakou jinou pomoc. Ale je pravda, že každý ten den jsem přemýšlela o tom, co bude vlastně dál, jestli vůbec to naše manželství udržíme takhle, jestli budu dobrá máma, jestli to půjde. Věděla jsem, že už ani ty diskotéky mě nebaví, že tam nemám to správné vyžití, že vlastně se bojím o to, co doma. A bylo to fakt hodně těžké. A jednoho dne jsem si řekla, tak proč se nezeptat. Tak jsem si jeden večer klekla doma právě u těch mých rodičů, měla jsem vedle sebe svého syna a teď jsem přemýšlela, co vlastně řeknu. Uvědomovala jsem si, že je to zvláštní mluvit s někým, když vlastně v něho nevěřím. Bylo to hodně zvláštní. Tak jsem prostě klečela a chvilku jsem byla ticho a pak jsem se odvážila říct: Pane Bože, jestli jsi, tak se mi dej poznat. Já tě nevidím, já se tě nemohu nějak dotknout, já tomu nerozumím.  Ale jestli to je pravda a jestli mně chceš pomoct, tak přijď. A to bylo jediné, co jsem řekla a hrozně jsem se začala bát. Protože do té místnosti jakoby vstoupilo světlo. Já jsem nevěděla, jestli někdo přišel a rozsvítil. Tak jsem se otočila a tam nikdo, Marek pořád spal a bylo tam ticho. Já jsem najednou pocítila takový zvláštní pocit. Teplo a blízkost někoho. Bylo to strašně hezké, takový pocit bezpečí, taková jistota. A věděla jsem, že když se toho, o kterém jsem vlastně nevěděla, kdo to je, budu držet, že se nebudu muset bát. A najednou v tu chvíli jsem si uvědomovala svůj hřích, to, jak jsem žila. Teď jsem si najednou začala uvědomovat všechny věci, které jsem udělala v životě. Takové to neodpuštění vůči manželovi, vůči rodičům, že mě nutili chodit do toho kostela. Najednou všechno se mně začalo takto objevovat a strašně jsem začala brečet. Tak jsem brečela a jenom jsem říkala: Tak mi to odpusť a tohle mi taky odpusť. Byl to takový zvláštní večer, na který nikdy nezapomenu. Já jsem potom hodně k ránu usnula, probudila jsem se a věděla jsem, že můj život bude jiný. Rozhodla jsem se, že se stanu věřícím člověkem. To ráno jsem si půjčila od maminky Bibli a začala jsem si číst. Byla jsem strašně překvapená, co tam všechno je a říkala jsem si: To je tak, jako by to napsal někdo dneska.

 

 

My jsme tady taky proto, abychom si povídali a poslechli něco z tvého posledního CD, které nese název „Dál zůstávám“. Chci se zeptat, jestli něco z toho, co jsi nám teď povídala, se odrazilo tady v nějaké písni,  nebo už to bylo na předchozích nahrávkách?

To se odrazilo na tom úplně prvním v písni, která se jmenuje „Zas končí noc“. V ní je obsaženo vlastně to, co jsem vám teď povídala.

 

 

Mě by strašně zajímalo, jak dokážeš to, co prožíváš, právě dostat do písně, do slov. Jestli bys nám mohla říct, jestli pouze píšeš píseň a hudbu ti skládá někdo jiný, nebo všechno, nebo jak to je?

Všechno. Já jsem se pak začala modlit a komunikovat s Bohem. Začala jsem tak jakoby zpívat. Melodie se mi začala tvořit v hlavě. Říkala jsem si, jestli jsem ji někde slyšela, nebo ne. Často mě napadala ta modlitba, kterou jsem říkala Bohu. Když ta melodie byla ve mně dlouho, tak jsem si ji napsala. Takhle jednoduše se začaly tvořit písničky. Naučila jsem se tři akordy na kytaru, no a ty jsem využila k mnoha písničkám (smích). Pak už přišli takoví ti muzikanti, kteří ty akordy rozšířili.

 

 

Asi nejenom mě zajímá, jestli se tato prvotina dá někde sehnat?

Ne, tohle první už ne, to už je vyprodané. Byla to jen kazeta, bylo jich asi 500 a byla hned pryč. Máme ho v rádiu, pokud by byl zájem, tak je možné si o něj napsat.

 

 

Pojďme již k tvému poslednímu CD „Gina - Dál zůstávám“. Pro mě bylo překvapením, když jsi mi napsala, že už nejsi Jiřka, ale jsi Gina. Jak k tomu došlo?

My jsme před třemi lety byli s kapelou v Americe a když jsem říkala, že se jmenuji Jiřina nebo Jiřka, tak oni říkali: Jigina? Tak z toho vzniklo Gina. Taky mi tak začali říkat kluci z kapely a kamarádi. Tak jsem to tak nechala a říkala jsem si, že to bude vypadat i dobře.

 

 

Jak ses dostala do Ameriky? Bylo to pro krajany nebo vlastní turné?

Ne, to byl takový projekt jednoho amerického misionáře, který žije na Slovensku a on chtěl vytvořit televizní společnost u Bratislavy a sháněl na to peníze. Tak sestavil kapelu, on sám je trumpetista. Pozvali mě do toho týmu a celý měsíc jsme jezdili, každý den jsem hráli ve sboru. Skutečně za ten měsíc našel peníze na rok vysílání.

 

 

Jestli se můžu zeptat, ke které církvi patříš?

Moje první zkušenost byla v křesťanském společenství, tam jsem začínala v Praze a tam jsem vyrostla. Potom, když jsem se přestěhovala do Brna, tak jsem začala chodit do Slova života v Brně.

 

 

Jak vzniklo tohle CD? Bylo to hned napsané, trvalo to strašně dlouho?

Trvalo to strašně dlouho. Já jsem měla takovou představu, že aspoň po dvou letech vždycky natočím nějaké CD, ale ono to fakt není jednoduché.

 

 

Chybí inspirace?

Ne, v šuplíku je spousta písniček, ale v Čechách chybí hodně kvalitní muzikanti. Na ty já jsem pořád čekala. Vždycky jsem ty písničky někomu dala a on buď v tom nic neviděl, že je to strašná nuda, že to dělat nebude, a nebo už do toho někteří šli, ale zase dostali lepší nabídku. Až potom na Slovensku Vilo Šandor (zpěvák skupiny Vždy a všade) mi nabídl, že to zkusí a že ještě vezme do toho projektu Stana Majerského a já jsem teď hodně spokojená.

 

 

Já se chci zeptat, jestli inspiraci čerpáš hodně z Písma nebo právě život promlouvá v tvých písních?

Obojí. Někdy mě něco osloví tak, že už mě to inspiruje, abych něco napsala, a někdy zase něco prožiji, ať dobrého nebo těžkého a to mě taky inspiruje k tomu, abych napsala písničku.

 

 

Jak jsi přišla na název CD „Dál zůstávám“?

Protože si uvědomuji, že i život věřícího člověka nese s sebou někdy těžké chvíle a není vše tak růžové, jak si člověk myslí. Tak i do mého života vstoupily věci, se kterými jsem nepočítala, které jsem neplánovala a je to i tak pořád boj, aby člověk zůstal věrný Bohu, i když přijdou ty těžké situace nebo okolnosti, které chtějí člověka srazit dolů. Já si uvědomuji, že i můj život je každodenní boj o víru, o to abych zůstala Bohu věrná, abych zůstala před Bohem čistá, abych ho následovala. Je to, jako když se pořád o mě někdo rve. Proto si vždycky říkám hurá, dál zůstávám.

 

 

Toto CD bylo nahrané u nás?

Ne, bylo nahrané v Martině. Zpívá tam taky moje dcera Kristýnka. Všechny ty vokály zpívá se mnou ona a nahrávali to kluci ze Slovenska, slovenští muzikanti.

 

 

Máš nějakou veselou historku z natáčení?

Z natáčení si asi nevzpomenu, je jich hodně. Ale jedna písnička se jmenuje „Jsme koupeni“ a tam se zpívá „Milujeme, ač nevidíme.“ Když jsme měli každé shromáždění, tak chodila taková malá holčička a vykřikovala: Zazpívejte tu: Milujeme, až nevidíme. Vždycky jsme ji museli hrát.

 

 

Nezpívá v této písni právě Kristýnka?

Tam zpívá právě se mnou.

 

 

Tak se mně zdá, že na předchozím CD jsem slyšel Kristýnku ještě docela malou, ale to už nebude malá Kristýnka?

Ne, má 19 let a některé písničky zpívá fakt mnohem lépe než já. Oproti mně má tu výhodu, že začala zpívat od 16. Co se víry týče, už asi v osmi letech si uvědomovala, že nemůže být vnučkou Boha, ale že musí být jeho dítětem. Tehdy vydala svůj život Kristu, rozhodla se, že s ním bude žít. A samozřejmě, má velké boje s kamarády ve škole. Ale i tam je svědectvím pro děcka. Všichni o ní vědí, že je křesťanka, ale pozve je třeba na koncert, nestydí se za to.

 

 

Když už mluvíme o Kristýnce, tak jsem ji viděl i v pořadu Exit 316 na ČT2. Jak je to možné?

To bylo takové nedopatření, oni potřebovali maminku s dcerou, tak narazili na nás.

 

 

Jak probíhalo natáčení?

Myslela jsem si, že je to jednoduché, ale jen ležet na té pohovce není tak jednoduché. Nemohla jsem si ani sníst bábovku, kterou mi tam dali!:-)

 

 

Jak jsi de dostala k práci v Rádiu7? Bylo to hodně neočekávané?

To bylo hodně neočekávané. Je zvláštní, že už před pěti lety, prostě před několika lety mě napadla několikrát myšlenka, že budu pracovat v Trans World Radiu (TWR). Vždycky jsem to dala hodně rychle pryč, protože jsem bydlela v Liberci, což je hodně daleko. Ale potom se stala taková věc, že můj manžel ode mě odešel k jiné ženě a já jsem musela řešit tuto situaci. Zůstala jsem s dětmi sama. Syn se rozhodl, již byl velký, že zůstane u babičky v Praze a já, protože jsem neměla v Liberci zázemí, tak jsem po takovém vnitřním vedení, spíš jsem byla taková zoufalá a potřeboval jsem se zachránit,  vzala svoji dceru, auto, narvaly jsem je plné věcmi a odjely jsme do Brna. V té době jsme pak bydlely u mých sester a musela jsem řešit tuto situaci. Asi po třech měsících jsem zazvonila v budově TWR a zeptala jsem se, jestli mají pro mě práci. Řekli mi že ne. Tak jsem šla zklamaná a říkala jsem si: To byla asi blbost. Asi po měsíci jsem to zkusila znova a řekli mi, že mají. Řekla jsem, že budu dělat cokoli. Věděla jsem, že potřebuji pracovat v křesťanském prostředí a že chci pracovat taky v misijním prostředí, kde budu moct dát taky něco, co mám a to se mi naplnilo. 

 

 

Nepřijela jsi sama. Máš tady kolegyně, jestli by jsi nám je mohla představit?

Jsou to i mé přítelkyně: Kateřina Hodecová, ta je šéfredaktorka rádia a Jitka Hovořáková, ekonomka a zároveň moderátorka.

 

 

Byly jste u toho, když Jiřka zaklepala na dveře Vašeho rádia?

(Katka) Já jsem u toho právě nebyla, protože kdybych byla, tak už bych ji nikdy nepustila. Tenkrát otvíral náš pan ředitel. On je hrozně hodný, ale na první pohled vypadá strašně strašidelně, odměřeně, stroze, nepřístupně. Takže Jiřinka, když u nás zazvonila, jestli nemáme místo, tak řekl: nemáme. Tím to jako skončilo a řekl: nějaká Jiřina tady byla. Která? Markovová. A ty si ji pustil? Tak jsme si v zápětí vyříkali, že o ni stojíme. Odpověděl: třeba zas přijde. Přišla sama a tím byl přijímací hovor u konce.

 

 

Můžete nám představit rádio? Pro někoho je to nové rádio?

My jsme z Trans World Radia, jsme křesťanská rozhlasová misie, která je součástí celosvětového rozhlasového systému. Možná znáte z totality Monte Carlo, tak to byl první název TWR. Jsme tam takový tým lidí, kteří by vám mohli vyprávět asi z větší části to, co Jiřina, co možná znáte sami v životě. Takové to osobní setkání s Bohem. Nějaké to ověření si, že člověk v životě potřebuje něco víc, něž jen hmotné statky. Existujeme od roku 1990 a celou tu dobu přemýšlíme nad tím, jak to dostat nějak blíž k lidem. Protože my jsme vždycky vázaní tím, že nemáme peníze. My jsme se léta modlili za to, abychom mohli vysílat na vlnách VKV, to se nám podařilo díky ČRo Plzeň a rádiu Proglas. Hledali jsme další možnosti, až jsme přišli na možnost internetového a satelitního vysílání. Tak jsem zajásali. Loni v listopadu to bude rok, co jsem rozjeli celodenní vysílání. Společně se slovenskou redakcí TWR jsme vytvořili projekt, který se jmenuje Rádio7 a je to celodenní křesťanské vysílání. Snažíme se zaměřit na lidi, kteří přemýšlí. Máme takový slogan, který říká: Jsme rádio, které nemyslí za Vás. A fakt se snažíme dát lidem impulzy k přemýšlení a nabourat taková ta myšlenková schémata, kdy přece něco někde je, protože to tak vždycky bylo. No ale proč to tak vždycky bylo? A teď se těch lidí snažíme ptát, komunikovat s nimi, dobírat se té podstaty věci a tím pádem vždycky skončíme u duchovních otázek.

 

 

Já vás znám z rádia Proglas. Jakým způsobem s ním spolupracujete?

To je pro mě jeden veliký zázrak. My jsme totiž měli spoustu odpůrců jak na katolické straně, tak na naší protestantské straně. Spousta lidí nám říkali, to vám nevydrží, a že to nikdy nepůjde, protože ti katolíci a protestanti se vždycky u nás řezali. Musím říct, že teda vedení rádia Proglas i naše vedení jsme měli tu víru, že to půjde. Víme, že v té podstatě nám jde o to samé. Možná máme jiný slovník, jiné zvyky, ale že se potkáme a domluvíme. A fakt to šlo a jde do dneška. Pro mě je to obrovské svědectví, že když jde o podstatu věci, tak se lidi vždycky domluví.

 

 

Chtěl bych i touto formou poděkovat Jiřce, Katce, Jitce a všem v Rádiu7 za to, co pro tuto zemi svým vysíláním dělají. Pokud Vás toto povídání oslovilo, tak věřím, že najdeme způsob, jak podporovat jejich práci ať již modlitbou nebo finančně. Pokud by jste chtěli, určitě rádi přijedou k vám na besedu nebo si je můžete poslechnout přes satelit (pro ty, kdo mají doma Tv Noe, stačí si Rádio7 vyhledat v seznamu rádií) nebo přes internet.

Pavel Šupol

 

2016 Copyright Pavel Šupol | Všechna práva vyhrazena | Login | Tvorba: www.lukaspavelec.cz