Rišo Čanaky sportovec, bavič dětských koncertů, moderátor rozhlasových pořadů pro děti atd., ale především zpěvák, autor hymny setkání mládeže v Táboře a předskokan Rebeccy St. James. Ten se stal podnětem k tomu, že jsem se rozhodl s Rišom udělat rozhovor, z něhož další část vyšla v lednovém čísle časopisu Tarsicius.

 

Odkazy:
http://www.richardcanaky.sk
http://www.koncertypredeti.sk
http://video.tvlux.sk/ - Rišo v hodinovém Tv pořadu Poltónklub

 

Z jeho mnoha hudebních aktivit vzpomenu koncertování s jeho kapelou F.B.I., což není zkratka nám známých amerických agentů, ale znamená to zkratku slov „Forever By Inside“ - Navždy v Něm. Rišo k názvu kapely řekl: „Název znamená navždy v nitru Božího srdce a chceme, aby Bůh byl navždy v nás a chceme vše, co děláme, aby bylo dělané vždy s Ním.“
Po Slovensku jej proslavily Koncerty pro děti, které dělá společně s kolegyní zpěvačkou Márií Podhradskou. Márii vyšlo loni druhé sólové album "Bolo ako bude" a společně vydali nové CD pro děti s názvem "Vianočné piesne (nielen) pre deti". Samozřejmě mě zajímalo, proč zrovna vánoční. Tak jsem Riša na to zeptal a jeho odpověď zněla: „Protože Vánoce jsou vzácným obdobím, kdy jsou lidé schopní víc přemýšlet o Bohu. Netvrdím, že to dělají a že své životy houfně odevzdávají Bohu, :-) ale to období má své kouzlo a největším přítomným znakem Boží lásky jsou děti. V nich je tolik toho, co dospělí ztrácejí, že je důležité pro ně dělat maximum. A v těchto písních si to mohou užit právě oni. I Ježíš si to odmakal od nuly :-) plínky, dudlíky atd... Byl to férový vstup na svět :-) Děti jsou jeho miláčci, tak proč jim neudělat vánoční CD? :-)“ Ještě prozradím, že tohle není jejich jediné CD pro děti, které vydali. Mají jich na svém kontě již 7 a loni v prosinci získali ocenění - platinovou desku za prodej CD Mária Podhradská a Richard Čanaky - Deťom 5.

Tohle je jejich hlavní společná aktivita, ale mě zajímalo, co všechno ještě dělá dál on sám? Přiznám se, že jsem se dočetl o mnoha aktivitách, které dělá a asi bych měl problém je všechny vyjmenovat. Úsměv do tváře mně ale vnesla jeho odpověď, že se sám zapotil, když měl vzpomínat: „To bude fuška :-) Kromě toho, že mám úžasnou rodinu, skvělou manželku a dvě děti, mám křesťanské nahrávací studio. Je i mobilní, takže mohu s profi technikou vycestovat i za kapelami, sbory... kamkoliv na Slovensku i do Čech :-)
Při nahrávání se věnuji nejvíc koncertování s Márií. Děláme dětské koncerty, ale taky vystupujeme jako dvojice a děláme koncerty pro mládež. Často je to spojené s rozhovory, kdy dáváme papírky do hlediště a lidé nám píší různé otázky. Tím se vytvoří zajímává témata a někdy se tyto koncerty natahují i přes dvě hodiny :-)
Sedm roků jsem pracoval ve Slovenském rozhlase, ale právě kvůli koncertům to nebylo možné zvládat. S Márií děláme pro rádio Devín (okruh Slov. rozhlasu) dětskou hudební relaci Zvonkohra. Právě tuto oblast chceme rozšiřovat a rýsují se nám nějaké spolupráce s dalšími rádii.
Se společenstvím při Dómu sv. Martina v Bratislavě pracuji na projektu internetového rádia Nahlas, které se zatím rozbíhá. Na pravidelných modlitebních střetnutích, které probíhají každou středu v Bratislavském Istropolise a které organizuje „dómské“ společenství, hraji jednou do měsíce i s kapelou chvály.
Při tom všem koncertuji s F.B.I., ale občas i se svojí folkovou formací Kompromis.
S Máriou vydáváme dětské písničky, které mají na Slovensku velký úspěch. Máme skvělý hudebně taneční program pro děti od 2-8 let a kde se super baví i dospělí :-) O tyto koncerty je velký zájem a tak vlastně zůstáváme dětmi a bavíme se spolu s nimi. Doporučuji každému.“
Dalo by se o Rišovi mnoho psát. Ale já dám spíše prostor jeho osobnímu svědectví, kde píše o svém životě bez Boha, o jeho cestě k víře...
Mimo jiné se tam zmiňuje o svých sportovních aktivitách. Prozradím jen, že kromě bojového umění, které dělal a taky mu vyučoval, je taky neoficiálním držitelem světového rekordu v klicích na pěstích, kterých udělal za hodinu 3620. On sám k tomu s úsměvem dodává: „Dělá se to tak, že začne minuta, začneš dělat dle výpočtu, takže jsem musel udělat 34 kliků za půl minuty. Záleží na tom, kolik jsem jich do té půl minuty udělal, ale někdy jsem si i 4 sekundy lenošil :-)“

 

V rozhovoru zaměřeném pro kluky ministranty, kterým je určen časopis Tarsicius, zaznělo:

Měl jsi strach ze školy, kamarádi se ti posmívali, nerad jsi tam chodil. Co bys poradil dnes svému synovi, kdyby se cítil podobně?

Nejdříve bych rád řekl, že Tarsicius je mé biřmovací jméno :-) Příběh tohoto chlapce mě fascinoval a jeho odvaha udělat správnou věc ve správný čas je obdivuhodná.
Tvá otázka je velmi těžká. Bojím se, že nemám odpověď a mám obavu, že ji jednoho dne budu muset najít.
V jednom filmu o boxu říká hlavní hrdina větu: „Není důležité, kolik úderů rozdáš, ale kolik jich sneseš.“ Je v tom velká pravda. V životě nemůžeme očekávat, že rány nepřijdou. Buď nás ale položí k zemi a nebo posilní. Udělám vše proto, aby se nebál, aby měl dost odvahy a vědomí, že se nemusí bát, že při něm stojí samotný Bůh.
Jak jej budu vést k Bohu a povzbuzovat jej ve vztahu k Ježíši, jak mu budu dávat dostatek lásky a povzbuzovat ho, věřím, že můj syn nejenom snese mnoho ran, ale bude motivací i pro ty, kteří budou zlomeni ležet na zemi. Není problém naučit jej bít se a udělat z něj bitkaře. To by ale podle mě byl zoufalý krok, který paradoxně nazývám porážkou.

Začal jsi dělat kulturistiku, bojová umění. To chce mít pevnou vůli, aby člověk vydržel. Jak posilovat svoji vůli, abych vydržel u toho, co jsem si předsevzal?

V některých posilovnách jsou nápisy jako NO PAIN-NO GAIN. Jinak řečené „bez bolesti není růst.“ Sport je velmi dobrý životní trénink. Člověk si tak klade částečné cíle a zažívá zkušenost s úspěchy i neúspěchy. Cílem je nebát se. Nebát se své slabosti. Své limity je třeba vidět jako výzvy. Nebát se svých chyb. Připrav se, že nebudeš moc a budeš dělat chyby. NO A CO??? :-) :-) :-)

Jsi držitelem neoficiálního světového rekordu v klicích na pěstích, můžeš zavzpomínat, jak to tenkrát bylo?

Těžké. Ani nevím, proč k tomu došlo. Chtěl jsem se velmi zalíbit svému bratrovi. Byl pro mě vzor. Cvičil jsem s ním. Dodnes ho mám velmi rád a vždy jsem se mu chtěl podobat. Závodně plaval, běhal, dělal cyklistiku, občas boxoval, skákal přes švihadlo... tak jsem cvičil i já. Kromě toho bylo na čase, protože ve škole mi má silnější postava přinášela jen problémy :-) Můj bratr taky klikoval, takže sem jej napodoboval. Dělal jsem to ale na pěstích. A po nějakém čase jsem se dozvěděl, že světový rekord je okolo dvou tisíc. Dodnes je uváděný oficiální rekord okolo 2800, přesně nevím. Chtěl jsem si být jistý, že jak se do toho dám, tak budu mít rezervu :-) A tak jsem jich udělal 3620 za hodinu. Byl to skvělý zážitek, i když po pár dnech jsem si na to už ani nevzpomněl... ale tak to ve světě chodí... :-)

Co si nejvíc ceníš na službě ministranta nebo nějaké službě obecně?

Služba je vyjádřením potřeby. Vědomí, že moji službu někdo potřebuje. Jak vnímám, že mě Bůh povolává, je hazardem to ignorovat. Když Bůh povolává, poskytuje i dostatek sil a strategii to zvládnout. Pokud to jsou jen lidské nápady, po nějakém čase se tyto projekty a služby hroutí a ztrácejí na významu. Bohužel, jsou i dobré služby, služby Bohu, ze kterých z lenivosti a neposlušnosti odcházejí i starší křesťané. Ti si to pak omlouvají „moudrými“ argumenty a potom se trápí, že jejich „nové“ projekty nefungují.

Máš nějaké povzbudivé slovo pro nás kluky ministranty?

I když někdy zaspáváte při dlouhých kázáních vašich panů farářů :-), uvědomte si, že tam jste kvůli někomu jinému. Bůh vidí do našich srdcí a co uděláme v lásce a upřímnosti, nachází velkou milost a požehnání. Nevadí, že jsi mladý a možná ti ještě ani nedali nést vodu nebo víno. Tvůj čas přijde a nezapomeň, že Tarsicius nebyl velikým proto, že se ničeho nebál, ale proto, že se nezalekl svého strachu.

Děkuji Rišovi za rozhovor. Pro časopis Tarsicius Pavel Šupol

2016 Copyright Pavel Šupol | Všechna práva vyhrazena | Login | Tvorba: www.lukaspavelec.cz