Vždy si dokážeme vážit nějakých pro nás výjimečných chvil, které se mohou týkat různých příležitostí. Pro mě se takto výjimečnou událostí stalo osobní setkání s kapelou Delirious? živě na dvou koncertech.
První z nich se uskutečnilo 24. 6. 2005, kdy jsme se dozvěděli, že Delirious? vystoupí v rámci festivalu Key 2 Live ve Vídni (o to víc jsme se těšili, protože vstup byl zdarma). Největším zážitkem pro mě bylo to, jak nás svým dvouhodinovým koncertem dokázali naladit k modlitbě, protože tou byl korunován celý večer a oni ji vedli svými chválami.

Představte si 3000 mladých lidí, mezi které pořadatelé rozdají svíce a společně s kapelou chválíte Boha na místě, kde kolem vás proudí zábava, alkohol a troufnu si říct všechny možné neřesti, protože lidé se přišli prostě bavit na megafestival Donauinselfest (jen pro představu, tento festival navštíví během víkendu přes milion lidí). A vy na tomto místě stojíte u jednoho nenápadného pódia, které chce toto místo proměnit. Jak? Produkce na tomto pódiu končí každý večer modlitbou, kterou často vede některá vystupující kapela. Tak tam stojíte před půlnocí a nenásilnou formou pozvedáte hlas k Bohu. Pro mě to bylo silné svědectví toho, jak může hudba sloužit dobru.
Druhý setkání opět live se uskutečnilo o rok později 21. 7. 2006 na Colours of Ostrava, kde Delirious? předvedli opět strhující vystoupení. Většina těch, kteří se na něm sešli, byli tak strženi, že se společně v několika písních za pomoci velkoplošné projekce modlili. Opět na místě burácející hudby, která v podání některých kapel neměla s oslavou Boha vůbec nic společného.

 

Díky časopisu Život víry vám můžu přinést reportáž z koncertu a rozhovor, který tehdy s kapelou udělali.

Vyždímáme ze sebe všechno, slíbil před koncertem vedoucí skupiny Delirious? Martin Smith.

Hrajete už více než 14 let. Jaké to byly roky?
Byla to opravdová cesta. A dosáhli jsme toho, co jsme chtěli dělat.

Jak se vyrovnáváte s popularitou?
Nemám pocit, že bychom byli jiní než v době, kdy jsme začínali. Jsme si vědomi toho, že nás teď zná více lidí, ale cítíme se být pořád těmi samými lidmi. Jsme úplně normální.

Co to znamená, být v současném světě křesťanskou kapelou?
Odpověď by měla směřovat k tomu, co to znamená být křesťanem v současném světě. Ve 21. století nemůžete být křesťanem, aniž by se to stalo součástí vašeho bytí, vašich životních postojů. My jako kapela máme k dispozici pódium a mikrofon, ale měli bychom se zajímat i o ty, kteří sice nemůžou zpívat, ale mají co říct k otázkám spravedlnosti ve světě.

Být křesťanem ale může být určitý handicap. Kdybyste třeba nehráli křesťanskou hudbu, možná jste dnes už byli milionáři.
Samotná hudba bez Boha by byla velmi prázdná. Naše víra je něco skutečného, věříme, že Bůh je reálný, a je naší touhou tohle poselství předat lidem. Naše hudba, to, že jsme hudebníci, je velký nástroj, který nám Bůh dal. Mohli bychom jen tak hrát písničky a užívat si to, ale chválit Boha, spojovat stovky lidí za jedním cílem, to je něco víc. A o to Delirious? jde.

Sledujete, jak se současná křesťanská hudba (angl. gospel music - pozn. red.) vyvíjí?
Slovo gospel znamená dobrou zprávu, evangelium. Dobrou zprávu pro celý život. V posledních letech je trendem, že se křesťanská hudba soustřeďuje spíše na uctívání. To znamená, že člověk může chválit celým srdcem.

I velká část vašich písní spadá do kategorie chval. Dnes nicméně budete hrát na zcela sekulárním festivalu...
Je skvělé, že na této akci můžeme vystoupit a zpívat o dobré zprávě. Nechceme svět otravovat tím, že jsme křesťané. Chceme psát písničky pro lidi, kteří chtějí kvalitní hudbu, která ale zároveň nese velké poselství.

Často se na svých koncertech chováte v podstatě jako "vedoucí chval". Máte předem připravené pořadí skladeb, nebo je během koncertu měníte?
Seznam písní si připravujeme. Ale může se stát obojí. Někdy to jde tak, jak je to na seznamu, jindy mohou být věci spontánní a proměnlivé. Jsme otevření pro změny.

Co vás inspiruje při skládání písní?
Protože jsme křesťanská kapela, je to samozřejmě Bible. Ale jinak je to pozorování všeho, co se kolem nás děje a co nám Bůh dává zakoušet.

Takže vás k tvorbě mnohdy vede sám život.
Život je plný radosti i bolesti. Jsou tam dobré věci a mohou tam být i věci špatné. Člověk potom může psát písně z vlastních zkušeností a tak lidem pomáhat, aby se vypořádali s vlastní radostí a bolestí. Chcete, aby se s tím lidé identifikovali, aby z toho udělali svoji vlastní píseň. A to je dar, to není v mé moci.

Ve svých písních se tedy obracíte jak k Bohu, tak k lidem.
Máme písničky obojího druhu. Například píseň Majesty (Majestát), to je píseň chvály a děkování Bohu. A třeba píseň It's OK (To je v pořádku) je příběhem o dívce, se kterou jsme se potkali právě ve chvíli, kdy se pokoušela spáchat sebevraždu.

V jedné ze svých písní používáte megafon. Jak vás to napadlo?
Když jsme ve studiu natáčeli písničku Solid Rock, měli jsme nahrát kousek staré duchovní písně On Christ the Solid Rock We Will Stand (Na Kristu, pevné skále, budeme stát) ze starého zpěvníku a chtěli jsme ji do té písně zakomponovat. Mohli jsme to rapovat, recitovat nebo zpívat např. stylem, jak to dělá Toby Mac. Ale naživo se mi líbí to provolávat přes megafon.

Co z křesťanské hudby posloucháte?
Posloucháme např. Switchfoot nebo MacCarney. Ale posloucháme spíše světskou hudbu.
Koncertujete po celém světě. Co chcete lidem přinést?
Letos navštívíme asi 25 států a chceme církev v těchto zemích povzbudit v tom, co se na daných místech děje, chceme pro ně být požehnáním. To je naším cílem - budovat církev.

Jak se vaše manželky vyrovnávají s vaší častou nepřítomností doma?
Nemohu říct, že jim to nevadí. Ale je to život, který nám byl určen. Něco, co nám bylo vloženo do rukou a co děláme. To neznamená, že věci jsou vždycky dobré nebo skvělé, ale musíme opravdu moudře využívat čas. Když jsme na cestách, tvrdě pracujeme. Tady ze sebe vyždímáme všechno, a pak jedeme domů, jak nejrychleji můžeme, a bereme si dovolenou. Takový je život, který nám byl dán. A pokud to nebudeme dělat, nikdo jiný to neudělá.

Jaké to je, hrát ve východních zemích, jako je např. Ukrajina?
Je to skvělé jak na Východě, tak na Západě. Publikum je zcela odlišné. Když někdo hraje na Východě, lidé mají větší očekávání, protože nevidí deset projíždějících kapel během jednoho týdne. Takže je to vždycky velice pěkné a atmosféra je pro přijíždějící kapelu opravdu mimořádná.

V Česku jste ještě nikdy nekoncertovali... Těšíte se na večer?
Jsme rádi, že tady můžeme být. Vždycky, když můžeme někam přijet poprvé, tak je to pro nás zvláštní. Očekáváme, že dnešní koncert bude zážitkem, který si budeme pamatovat hodně dlouho.


Mou reakci na Colours jsem se snažil vyjádřit v úvodu, přináším ještě další:

Britská pětičlenná skupina Delirious? vystoupila na hudebním festivalu Colours of Ostrava, festivalu oceněném cenou Anděl 2005 za nejlepší hudební akci roku. Po téměř ročním vyjednávání se kluci z Delirious? konečně objevili v hotelu a bylo jasné, že sen se stává skutečností. Všichni byli tak trochu v nedůvěřivém očekávání. Na jedné straně lidé, kteří o kapele hrající na hlavní scéně v hlavním čase nikdy neslyšeli, a na druhé straně Delirious?, netušící, jaké budou reakce publika.
A co bylo dál? Je těžké popisovat hudbu, zpěv, nebo výrazy tváří během koncertu, ale pravdou je, že Delirious? „přinesli kousek nebe na zem“. Bůh zasahoval všechno, co bylo kolem. Nikdy bych nevěřila, že lidé, do kterých bych to nikdy neřekla, budou křičet, že Bůh je svatý, a při tom doslova křepčit. Mnozí možná doteď nechápou, co se s nimi během koncertu dělo, ale chtějí to zažít znovu. Z mnoha úst jsem slyšela, že by na další koncert určitě rádi přišli.
A Delirious? No, dali se slyšet, že se zase rádi vrátí... Tak uvidíme!
– Petra Hradilová, Colours production, Ostrava


Koncert Delirious? byl opravdu strhující. Užívala jsem si každý okamžik všemi smysly. Můj zážitek umocnily texty písní, které byly nápaditě a originálně promítány pomocí klipů na plátna vedle pódia. Vyvrcholení přišlo během písně „Svatý“, kdy se toto slovo objevilo v mnoha světových jazycích včetně češtiny. Cítila jsem opravdovou vděčnost Tomu, kterého jsme všichni společně oslavovali. Vyznávání Boží slávy se neslo nad námi i nad celým městem.
– Lenka Sedláčková, KS Ostrava

 

„Neředěná“ služba a ochraptělí čeští posluchači
Ostrava? Musím přiznat, že to jméno jsem nikdy neslyšel. Nakonec se ukázalo, že to je město v České republice nedaleko polských hranic. Brzké vstávání a dva krátké lety přes Prahu a najednou jsme se ocitli na „Colours of Ostrava“, alternativním hudebním festivalu v areálu ostravského hradu.
Hned při příjezdu bylo znát takový ten pocit vzrušení, který na festivalech vždy bývá – tisíce lidí „naladěných na mejdan“ trochu usmolených, ale naprosto bezstarostných, teplé pivo v ruce, připraveni se kdykoli připojit zpěvem k další vypalovačce a ještě jednomu chytlavému refrénu.
Do České republiky přijížděli kluci z Delirious? poprvé, a tak byli nejdříve přece jenom nervózní, jak je zdejší publikum přijme a jak se mu bude jejich poselství líbit. Už jsem absolvoval s Delirious? mnoho štací, ale v podstatě to byly vždy koncerty pro fanoušky a přátele. No, tohle může být ještě zajímavé.
Půlhodinka instalování aparatury a zvuková zkouška a Delirious? zažívají svou devadesátiminutovou epopej. Během prvních 30 minut vystoupení narostl zástup posluchačů z 500 na 10 000! Když jsem stál na pódiu přímo za skupinou, pozoroval jsem nespočetné skupinky Čechů, jak procházejí přední částí areálu, zastavují se, pokyvují na sebe a pak si razí cestu k hlavnímu pódiu, aby plně nasáli atmosféru vytvořenou Delirious?. Sešel jsem z pódia směrem k nim a stanul jsem v úžasu a dojetí nad tím, když jsem slyšel, jak tisíce nezaujatých návštěvníků festivalu s pivem v ruce z plných plic ochraptělými hlasy zpívají Holy is the Lord (Svatý je Pán) v takové české angličtině.
Kluci do toho dávali všechno. Martin prorokoval a modlil se, aby přišel Duch svatý a zmocnil se životů těchto lidí – přitom většina obecenstva neměla vůbec páru, co se s nimi děje. Byla to pro mne jedna z nejryzejších chvil pravého uctívání, jaké jsem kdy zažil. Připomnělo mi to ale, že jednoho dne každé koleno poklekne a každý jazyk vyzná, že „Ježíš je Pán“. Protože se všechny texty promítaly na dvě velké obrazovky, nebylo pochyb o tom, o čem skupina zpívá. Tito lidé se setkávali s čistou Boží mocí a láskou. Byl to opravdu úžasný večer. To co zde Delirious? zažili, předčilo všechna jejich očekávání.
Při cestě domů jsem měl čas strávit, co jsem prožil. Kluků z Delirious? si ohromně vážím – dávají lidem to, co mají. Je to ryzí a neředěné – a jinak by to ani být nemělo.
– Andy Harsant, Anglie
Přeložila Petra Hradilová.

Převzato se svolením z časopisu Život víry 2006/10, str. 22-23. (www.zivotviry.cz)

 

Odkazy:
http://delirious.org.uk/

2016 Copyright Pavel Šupol | Všechna práva vyhrazena | Login | Tvorba: www.lukaspavelec.cz