Zpěvák Steven Curtis Chapman se na svých dvou koncertech v roce 2002 rozhodl prostředkovat silný příběh pěti mladých misionářů, kteří se rozhodli v 50 letech kontaktovat v Ekvádoru kmen Auků. Bohužel, jejich první kontakt skončil smrtí všech misionářů. Přesto Aukové nakonec přijímají Krista, svého činu litují a vrah jednoho z nich se stává oporou v životě syna zavražděného misionáře. Celý příběh operace Auka byl v roce 2005 zfilmován a nese název Na konci světa.

Pár střípků z koncertu:

Aukové stojí v cestě naftařským společnostem, misionáři to chápou jako jedinou příležitost, jak je zachránit a tak přistávají v srpnu 1955 na místě.

3. Ledna 1956 poprvé navázali kontakt s kmenem, který žije ve 20. stol. životem doby kamenné.

Osudný den 8. ledna 1956 se poprvé Nate Saint neozval, 10. ledna letectvo USA vysílá záchranný tým, 14. ledna potvrzena smrt všech 5 mužů, jak toto sdělit o tátovi synu, který má 5 let?

Kde byl Bůh, když jejich těla zasáhly oštěpy... To, co pokládáme za konec, je u Boha začátkem něčeho nového. Jedna z manželek a sestra zavražděného se učí jazyk Auků od holky, která od kmene utekla a žila v její blízkosti. Jednoho dne se objeví divoši a pozvou je, aby jim vyprávěli o tom, o kterém hovořili ti muži, které zabili. Nakonec je pozván i Steve se svou rodinou, kterému bylo 5 let, když mu zabili tátu.

Je to příběh o moci Božího slova. Přichází Stev Saint. Vypráví o odpuštění a jeho dceři, která umírá... A právě tehdy se stává vrah jeho otce – sám mu říká dědeček, povzbuzením:

Asi před měsícem jsem ve výročí 11. září sledoval televizi. Ten pořad se zabýval tím, jaké trauma prožívají děti, které ztratily rodiče v té strašné tragédii. Když jsem se na ten pořad díval,nemohl jsem si pomoci, abych si nevzpomněl na to, jak jsem byl malý kluk a jak si mě jednou večer maminka vzala do svého pokoje, aby mi řekla, že můj otec byl zabit a že už se nikdy nevrátí, nebude s námi žít.

To mohla být i pro mne tragédie, až na to, že moje matka byla ženou víry a tak mi vysvětlila, že i ta strašná věc, která se nám stala, je součástí Božího plánu, a že věří, že jednoho dne se o tom přesvědčíme.

A od té doby sám zjišťuji, že u Boha není ani zranění nadarmo, když dovolíme, aby on psal příběh našeho života. A dnes vím, že to platí, protože ten samý národ, který brutálně zavraždil mého otce, Rogera a Peta a Eda a Jima, je pro mne jako rodina. A jeden z mužů, který otce probodl oštěpem a jeho tělo hodil do řeky, aby ho sežraly ryby a želvy, jen o pár let později, když jsem se k tomuto lidu přestěhoval spolu s tetou Rachel, mi jasně řekl, že chce, abych byl jako jeho vlastní syn. Když brával své vlastní syny do džungle a učil je lovit pomocí foukačky a oštěpu nebo rybařit v řece, tak mě učil totéž, abych mohl i nadále žít u nich.

Měl jsem možnost vzít Steva a jeho chlapce a jednoho člena jeho kapely se synem k nám do džungle a představit je mé kmenové rodině a zvláště dědečkovi. Sami se mohli přesvědčit o tom, co Bůh dovede udělat pro to, aby lidi smířil, pokud ho necháme, aby on psal ten příběh. A je ochoten proměnit každý život, pokud mu to dovolíme.

Před dvěma lety jsme se s dědečkem zastavili u nás doma na Floridě cestou ne konferenci do Evropy. Moje jediná, tehdy dvacetiletá dcera, také přijela domů. Celý rok cestovala po USA a světě s křesťanským pěveckým sborem. Trvalo to celou věčnost a byli jsme rádi, že se Stephanie vrací domů. Tak jsme se všichni vydali na mezinárodní letiště v Orlandu, abychom ji tam přivítali. A abychom ji poškádlili, napsali jsme cedule: "Vítej doma, Stef. Dědeček neumí číst, takže svou ceduli popadl vzhůru nohama a štěstím poskakoval, aby dal Stephanii najevo, jak je rád, že se vrátila.

Pak jsme jeli domů a měli jsme krásný večírek na uvítanou, s rodinou a pár dobrými přáteli. Během večírku jsem procházel kolem Stephanie na chodbě. Je skoro stejně vysoká jako já, a tak mě objala těma svýma dlouhýma rukama a řekla: "Tati, mám tě ráda." Myslím, že jsem na okamžik cítil něco podobného, co cítí Bůh, když mu jeho děti oplácejí lásku. Za pár minut za mnou přišla Jenny a zašeptala mi: "Pojď se mnou do Stefina pokoje." Myslel jsem, že je to nějaký úskok, abychom si Stef také užili sami, ale ukázalo se, že ji bolí hlava a chce, abych se za ni modlil. Jenny držela Stef v náručí, já jsem je obě objal a modlil se, aby Bůh tu bolest odstranil. A víte co? On to udělal, ale ne podle mého scénáře. Jak ji tak Jenny držela a jak jsem se modlil, došlo u Stef k silnému krvácení do mozku a zemřela.

NevěděI jsem, co se děje, tak jsem volal záchranku. Přijela sanitka a odvezla ji do nejbližší nemocnice. Po chvíli přijel dědeček s našimi syny, a když vešel na pohotovost, zoufale se snažil ochránit svou vnučku před těmi lidmi, kteří k nám vtrhli a rychle s ní zmizeli. Když jsem mu ale vysvětloval, že to, co s ní dělají, všechny ty jehly a trubička v krku, jí nemá ublížit a že ten problém nevyvolaly, tak mě znova popadl, jenomže tentokrát s jiným výrazem ve tváři. Vypadal tak nadšeně a říkal: "Babe, Babe (to je moje kmenové jméno), teď už to jasně vidím! Copak si neuvědomuješ? Bůh sám to dělá! Bere si Hvězdičku (tak říkal Stefanii), aby s ním žila v nebi."

A pak oslovil všechny pracovníky pohotovosti: "Lidi, já následuju Boha a taky brzy zemřu a taky budu s ním, a jestli prostě půjdete za Bohem, jako já a Stefanie, tak Nemo a já tam u Boha budeme čekat a uvítáme vás. Musím vám říct, že bylo hrozně těžké nějak vírou přijmout, co říkal dědeček. A není to úžasné, že ve chvíli mého největšího utrpení si Bůh použil člověka, který zavraždil mého otce, aby mě povzbudil, abych mu i nadále věřil, že má plán, a že i ta strašlivá bolest, kterou jsem cítil, nepřijde nazmar, když můj životní příběh bude i nadále psát Bůh?

Lidé nám s dědečkem neustále kladou dvě otázky: jestli je vážně pravda, že se máme navzájem velice rádi.

A druhá otázka zní, jak se může něco takového stát. Když s námi dělal rozhovor reportér novin USA Today, řekl: "Víte, umím si celkem představit, že je možné odpustit člověku, který vám zabil otce, ale milovat ho? To je skoro morbidní."

A bylo by tomu tak, kdyby to nebyla pravda. Odpověď na to, proč a jak se to může stát, je velice jednoduchá - Boží milost a moc jeho slova. Teď nechám dědečka, aby sám vyprávěl, co pro něj Bůh udělal, a já budu tlumočit, jak jen to nejlíp půjde.

Před dlouhým časem jsem nešel za Bohem. Nikdo mě nikdy nenaučil, jak se to dělá. Ani mé rodiče, ani prarodiče, ani nikoho z předků nikdo nenaučil, jak jít po Boží stezce. Neviděli jsme značky, které tuto stezku vyznačují. Jak jsme ji tedy měli najít? Co tedy máme dělat? Pak jednoho dne přišly dvě ženy, aby mezi námi žily. Jedna z nich byla Dajuma, která utekla před zabíjením v kmeni, a druhá byla Nemo, Hvězda, moje teta Rachel. Řekly nám: "To chcete žít v hněvu a nenávisti, jako doposud, copak jste neviděli Boží značky?" A my na to: "Jak?" A pak nám řekly: "Pokud si půjdete po vlastní stezce, když dojdete nakonec, co se s vámi stane, kde budete?" Odpověděli jsme: "Až dojdeme na konec stezky, dají nás do díry v zemi a budeme mrtví." Dědeček říká: "A pak se stalo něco neočekávaného. Když jsem poslouchal, co říkají, tak jsem věděl, že říkají dobré věci. Moje srdce ale bylo tak temné, že jsem tomu nerozuměl. Ale pak Stvořitel poslal svého Ducha svatého a ten vzal velice silnou krev, kterou za mne prolil jeho vlastní Syn Ježíš, a tou velice silnou krví udělal to, co vy cizinci děláte s mýdlem, když máte špinavé šaty, máte na nich skvrny a musíte je vyprat. Duch svatý vzal krev Ježíše - Itoty - a umyl jí moje srdce, až bylo čisté jako nebe, když je bez mráčku. Když budete vyprávět to, co Bůh vyryl, najdou se lidé, kteří řeknou "Ba", já nechci jít po Boží stezce, no tak prostě běžte dál a pozývejte další, protože jiní řeknou "ano" a půjdou po této stezce s vámi. Dědeček říká: já nemůžu u vás zůstat o mnoho déle, musím se vrátit domů, kde máme všechny ty stromy, a mluvit tam k lidem. A možná vás už nikdy neuvidím, ale pokud jdete za Bohem, tak až se dostanete do nebe, tak si tam s vámi popovídám osobně; asi míní to, že nebude potřebovat Babeho, aby mu tlumočil."

2016 Copyright Pavel Šupol | Všechna práva vyhrazena | Login | Tvorba: www.lukaspavelec.cz