Je čtvrtek 18.12. ráno a cíl naší cesty je jasný – Praha, poslední koncert Delirious? v naší republice. Postupně se sjíždíme (já = Pavel, Petr, Anička, Maruška, Katka, Zuzka, Terka, Liduš), abychom se ve vlaku v Hulíně viděli kompletně. Vyráží nás celkem 8, většina šťastných, že jim rodiče přispěli nejenom na vstupné, ale taky se rozhodli k odvážnému kroku, kterým bylo napsání omluvenky ve škole.

 

Zdálo by se, že naše radost může být hned od začátku zkalená, to když Peťa s lamentováním, že se toto může stát jen jemu, zjistil v Hulíně na nádraží, že jeho lístek zůstal na intru v Kroměříži. Naštěstí jel vlak hned zpět, tak za hodinu již celý blažený seděl v dalším rychlíku směr Praha. A protože jsme jeli společně nebo možná taky proto, že jsme měli společnou jízdenku a bylo nám líto jak Petra, tak taky vyhozených peněz, proto jsme my zbývající tu hodinu využili k tomu, že jsme jeli napřed a čekali jsme na něj v Olomouci. A nebylo to jen tak nějaké nepříjemné zdržení, ale pěkně jsme si to užili v malebné kavárničce. Ve vlaku ještě Liduš stihla domluvit oběd u strejdy, který má na Žižkově restauraci a já schůzku v Rose a taky posezení u sester na Hradčanech.

 

Vlak zastavuje, cesta příjemně utekla a my míříme přímo tam, kam nás vábí naše žaludky – Žižkov. Po výtečném obědě zamíříme do Rosy a pak již vzhůru na Hradčany, kde nás čeká milé pohoštění zásluhou sestry Marietty. Je něco po 17 hodině a my se zvedáme, abychom po nastudování mapy vyrazili hledat klub Roxy, který má tu čest dnes hostit velikány křesťanské hudby. Musím se přiznat, že Liduš nás již aspoň před dvěma hodinami upozorňovala, že by byla ráda v první řadě a že na koncertě SONICFLOOd byla již 4 hodin dopředu u předního zábradlí, aby jí toto místo nikdo nezabral.

 

Přiznám se, že jsem si oddechl, když jsem krátce po 18 dorazili před klub Roxy a zjistili jsme, že tam jsem v podstatě první, před námi byla jen jedna holka z Prahy. Stojíme vedle autobusu, který má na boku web s koncovkou .uk, tak se správně domýšlíme, že je to bus, kterým Delirious? vyrazili na toto poslední turné v tomto roce. Na dveřích klubu visí plakáty hlásající, že je zde od 15 hodin možné zakoupit lístky na koncert a vstup nám umožní až po 19 hodině. To nám vůbec nevadí, zbývající čas využíváme k pozdravům se známými, kterých přibývá a nebo taky k rozhovoru s okolostojícími, odkud že dorazili. Navíc jsme mohli u názvu kapely fixem doplnit otazníky, které tam chyběly!:-)

 

S blížící se 19 hodinou narůstá řada stejně jako atmosféra nás skalních fanoušků, kteří máme vstupenky již dávno zakoupené z předprodeje. Čekání mně zpříjemnilo setkání s Tomem Polívkou z Rosy, který dělal spolu s Tomem Coufalem rozhovor s Delirious?. Dovídáme se, že kluci jsou sice po včerejším koncertě Krakově trošku unavení, ale vše je připraveno na 20 hodinu, na kterou je ohlášen první start koncertu Delirious? v Praze a zároveň poslední v naší republice. Najednou mi někdo poklepe na rameno a říká mi lámanou češtinou „Ahoj“. K mému údivu je to Martin Smith s malou holkou, o které se správně domnívám, že je to jeho dcera. Snaží se přes výplň dveří ukázat náramek, že je z kapely a rád by se dostal dovnitř. Duchaplně sahám po dveřích, o kterých se Martin domníval, že jsou zamčeny a otvírám mu je. Ve dveřích se na mě usměje a na několik nevěřících výkřiků „To je Martin“ odpovídá pozdravem těm nejblíže stojícím. Hned toho využívám a nastrkuji jejich knihu „Navždy o lásce Tvé chci zpívat“ k podpisu. Tímto pro mě tato kniha získává ještě víc na ceně. Ale popravdě, byl jsem za ni vděčný hned, jak jsem si ji koupil a přečetl. Ale mnohem víc jsem byl rád, že jsem s její pomocí mohl dělat v říjnu dvouhodinový videoklipový večer o Delirious?, díky kterému vedle mě stáli 4 holky, které se po jeho shlédnutí rozhodly, že na jejich prosincovém koncertě nemohou chybět. Ještě před otevření dveří jsem byl nucen zodpovědět dotaz, jek je to možné, že mně Martin řekl „Ahoj“. Jediná odpověď, která se mi zdála pravdivá a kterou jsem musel vyslovit s úsměvem, byla, že mě asi zná díky našem webu!:-).

 

To se však již dveře krátce po 19 otevírají a my můžeme dovnitř. Naše strategie je jasná, nejdříve je třeba najít rezervovat přední řadu a pak je teprve na řadě šatna. To se nám daří a záříme štěstím při pohledu z bezprostřední blízkosti na přichystané nástroje na pódiu. Ještě si odskočím koupit kšiltovku s logem Delirious?, po cestě se zdravím se známými a seznamuji se s těmi, se kterými se znám jen díky naší spolupráci na webu. S blížící se 20 hodinou lidí v klubu přibývá, nicméně atmosféra je naprosto pohodová a jak bych to řekl, prostě klubová. Mým velkým překvapením bylo, že těsně před začátkem koncertu se z reproduktorů line hudba, která je mi nějak povědomá. No jasně, vždyť je to Mute Math, že by si je kluci taky oblíbili? Škoda jen, že je nevzali sebou!:-(

 

Je po 20 hodině a na pódium vcházejí naprosto galantně v šedých oblecích všichni z kapely kromě Martina. Zaznívají první tóny písně Kingdom of Comfort z posledního stejnojmenného alba. Jsem překvapen ze zvuku, připadám si, jako bych byl někde ve studiu a poslouchal je při nahrávání. Byl to ten nejlepší zvuk, jaký jsme doposud na koncertech slyšel. V tom přichází Martin oblečen do bílého pláště a na hlavě má královskou korunu propletenou iPodem, mobilem, mp3 přehrávačem, zámkem a vším, co nás může v tomto našem „Království pohodlí“ nějak svazovat a odvádět od toho podstatného. Vzpomněl jsem si na rozhovor s Timem k novému albu, kdy k názvu alba řekl: „Během posledních dvou až tří let jsme měli úžasné možnosti jako skupina hodně cestovat na různá místa. Začali jsme navštěvovat více chudé a rozvojové země jako Indii, nedávno jsme byli v Kambodži a taky jsme navštívili spoustu míst v Africe, kde jsme viděli hodně chudoby a je to pro nás výzva. Vyvstalo nám mnoho otázek ohledně našich životů, toho, čemu věříme a toho, o čem si myslím, že je důležité. Hodně písniček z této nahrávky hovoří o těchto věcech. Na západě žijeme pohodlný život – neudělali jsme si vlastně ten náš život příliš pohodlný? A co s tím můžeme dělat?“

 

Při tónech druhé písně Martin vstává ze židle, odkládá plášť a při tónech God is Smiling
je jasné, že dnes dostanou prostor i písně z posledního alba. Opět vzpomínám na Tima, protože jsem jeho slova použil, když jsem naposled dělal o Delirious? Pohovku Rádia7. „Myslím, že naše poslední nahrávka v podstatě vypráví příběh toho, co Bůh udělal v našich životech. Vidět věci, které jsme viděli v některých zemích, je pro nás veliká výzva. A to vše upevní tvoje odhodlání a přesvědčení, takže si uvědomíš víc než kdykoliv předtím, že každý den v životě se počítá. Žít každý den naplno. Jestli zrovna cestujeme do Indie nebo jestli jsme zapojení v našem sboru, v našem sousedství doma, vždy chceme být opravdoví v tom, co to je být křesťanem a následovat Ježíše, ať to znamená cokoliv.“

 

Pak se již dostávají na řadu osvědčené písně jako Rain Down, při které jsem musel zavzpomínat na Ostravu, kde jsem celou píseň skákal s davem a modlil se spolu s Martinem. Zde v Praze mě napadlo, že slova této písně jsou vlastně nádhernými roráty, kterými jsem po celý advent volali k Bohu „Rosu dejte nebesa“. A tak se s dojetím připojuji k Martinovu zpěvu: „…sešli déšť, mé srdce je vyschlé, ale já stále zpívám: Sešli déšť. Nezavírej, nezavírej, nebesa, ale otevři, otevři naše srdce. Sešli déšť...

 

Po ní následuje klasika My Glorious, na kterou navazuje Solid Rock, která mi nápadně připomíná zvukem i zpěvem U2. V jejím průběhu bere Martin do rukou připravený megafon, aby spolu s námi skandoval refrén. Atmosféra je naprosto úžasná, společně zpíváme, skáčeme, tleskáme, reagujeme na Martina.

 

 

Když jsem přišli dopředu, Petr prohlásil, že by bylo lépe jít někde jinde, protože před námi stála ohromná postava vyhazovače, který měl hlavu vyholenou a jen středem nechaný pás vlasů na ježka. V průběhu koncertu jsem jej sledoval, jak se na nás dívá, jak se otáčí a sleduje les pozvednutých rukou k modlitbě a jak si taky podupuje, což je známkou, že jej hudba Delirious? taky zaujala. Ale nejvíc se mi zdálo, že se zaposlouchal po klasice Deeper, kdy Martin poprosil o překladatele z davu a pronesl své krátké zamyšlení. Řekl, že když hrají někde uvnitř, tak si představuje, že nad námi není střecha, ale naše modlitby stoupají přímo nahoru. Nejde jen o nějaký rock´n´roll, ale vše, co tady děláme, má větší dosah pro toto město, než si myslíme. Naše modlitba se dotýká lidí na ulicích, kteří jsou zlomení, mají zničené vztahy a jsou nešťastní. Právě pro takové přišel Ježíš na tuto zem. O to víc jsem se všichni soustředili na tichou modlitbu pomalých písní Jesus Blood a Majesty. Vyhazovač se opět otočil a sledoval před sebou mladé i starší lidi jeho věku, jak se zvednutýma rukama volají k nebi. Já sledoval na mnohých tvářích slzy a sám jsem se ponořil dojatě do modlitby za toho muže přede mnou a za všechny, kteří mi v poslední době svěřili své problému. Nemohl jsem se ubránit ani já slzám, když jsem si uvědomil, jak i skrze mě i přes všechny mé chyby Pán působí a já to mohl vidět před sebou na svých studentech, kteří jeli se mnou a zde se teď modlili.

 

Opět jsem si musel vzpomenout na Ostravu a to tehdy, když Martin vkročil na ramena fanoušků v první řadě a pak po nich kráčel několik řad dopředu a zde zpíval… To jej napjatě sledoval i jeho syn, který stál celou dobu v rohu pódia, ale Martin se bezpečně a za velkého potlesku vrátil zpět na pevná prkna pódia.

 

Delirious? odehráli patnáct písní a odešli do zákulisí. Asi si dovedete představit, že jsme je jen ta nenechali odejít a neutuchající potlesk nebral konce. Možná právě jeho intenzita mohla za to, že přidali ne jednu, ale další 3 písně. Páni muzikanti se s námi rozloučili úklonou a bylo jasné, že tento večer se stal pro mnohé z nás nezapomenutelným. V duchu děkuji nejenom za něj, ale za celou jejich 17 letou kariéru.

 

Pak jsme na pódiu zahlédli Martinovu dceru, kterou na konci i s jejím bráchou Martin představil a tak jsme se s ní vyfotili s komentářem, že je dnes večer hvězdou hned po taťkovi. To jsme netušili, že se s ní setkáme při odchodu ještě jednou a uděláme společné foto i s jejím tátou, který štědře rozdal podpisy, takže nebylo zbytečné vést sebou několik plakátů. Úsměvné bylo, že někdo ve snaze nechat si podepsat vstupenku podsunul Martinovi 100 kč, která jeho podpisem jistě stoupla na ceně.

 

Bylo nás několik, kteří jsme se po koncertě zohnuli u pódia pro nějaký papír a k našemu překvapení jsme zjistili, že držíme v rukou originál play list celého koncertu. Tak zde jej máte.

 

 

D Set List Prague 18th December 20008

Kingdom of Comfort
God is Smiling
Rain Down
My Glorious
Solid Rock
Love Will Find A Way
Bliss
All Gods Children
How Sweet The Name
History Maker
True Colors (napsal Phil Collins)
Break the Silence
Deeper
Jesus Blood
Majesty
Paint the Town

Přídavky:
Stare the Monster Down
My Soul Sings
Investigate

 

Dovolím si na závěr malé zamyšlení. Pro mě to nebyl jen koncert, ale byly to chvíle setkání s Bohem skrze hudbu. Zároveň bych se rád i skrze poslech jejich posledního alba rád vracel k jejich zamyšlení, zda jsme díky své zajištěnosti vůbec schopní vidět bídu lidí kolem nás? Jsme ochotni jim pomáhat? Delirious? o tom nejenom přemýšlejí, ale i konají konkrétní kroky, jako je třeba projekt CompassionArt. Jsme ochotni i my jakýmikoliv kroky zmírňovat hmotnou i duchovní bídu lidí kolem nás?

Pavel Šupol

 

 

Odkazy:

http://www.musicmix.cz/2008 – rozhovor s Martinem a Stuartem před koncertem
http://mediablog.christ-net.sk/?s=delirious – o Delirious? na Mediablogu


2016 Copyright Pavel Šupol | Všechna práva vyhrazena | Login | Tvorba: www.lukaspavelec.cz