Zamyšlení na neděli

Co se smí dělat v sobotu? I takovou otázku mohou vyvolat dnešní čtení jako reakci na otázku farizeů,

proč učedníci dělají to, co se v sobotu nesmí. Ale pokud bychom zůstali u toho, co se smí a co nesmí, dostali bychom se do nekonečného výpočtu dovoleného a zakázaného: "Toto ještě smím, toto už nesmím. Hodina práce (či dvě nebo tři) je dovolena, hodina a jedna minuta je hřích..." Naskakuje mi husí kůže z takového smýšlení.

Kdybych měl moc určit den, který by byl v Církvi zvlášť věnován rodině, asi by to byla přesně dnešní neděle - slavnost Nejsvětější Trojice.

Neboť přesně tak vnímám toto tajemství - jako úžasný vztah osob, které se milují, vycházejí si vstříc, navzájem si nesou břemena...

"Všichni byli společně pohromadě" (Sk 2,1). Modlili se a čekali. Ježíš jim přislíbil Dar.

Mohli se pokusit o ohlašování Ježíšova zmrtvýchvstání již dříve, ale k ničemu by to nevedlo. Velmi dobře to věděli. Proto byli spolu a čekali. Byli s Marií, Ježíšovou matkou. "A v ten den se přidalo asi tři tisíce duší" (Sk 2,41).

Tento text píšu více pro sebe než pro jiné. Jsem nespokojený. Na slavnost Nanebevstoupení Páně ve čtení ze Skutků zazněl příslib:

"Dostanete sílu a budete mi svědky." V ​​evangeliu zas příslib: "A ty, co uvěří, budou provázet tato znamení: v mém jménu budou vyhánět démony, budou mluvit novými jazyky, hady budou brát do rukou a pokud něco smrtonosné vypijí, neuškodí jim; na nemocné budou vkládat ruce a uzdraví se."

Celé dílo vykoupení je o Boží iniciativě. Jak to říkají dnešní texty: "...ne my jsme milovali Boha, ale ... on miloval nás" (1 Jan 4, 10);

"Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás" (Jan 15,16); "učinil zázračné věci. Vítězství je dílem jeho pravice..." (Ž 98,1). A sestoupení Ducha na setníka Kornélia a jeho rodinu je také jasným Božím dílem, které Petr okamžitě rozpoznal jako Boží vyvolení.

Být s Kristem. Nejen tak nějak, ale bytostně propojení. Jak révu a ratolest. Vše, co mám, čím žiju, celé mé smýšlení, mluvení i jednání plyne z toho, že ve mně žije Ježíš. Taková je pravda o mně. I o tobě.

Dnešní texty jsou pro mě nesmírně osvobozující. Vnímám, že jen Ježíš je Spasitel, on jediný. A k tomu skvělý spasitel - je totiž dobrý. Navíc dobrý pastýř. Co to všechno pro nás znamená?

Mám pocit, jako by všichni tři hlavní protagonisté dnešních čtení odpověděli na otázku, kterou v žalmu vyslovují mnozí: "Kdo nám ukáže štěstí?" (Ž 4,7). Tento žalm v podstatě vyjadřuje touhu každého člověka, tedy i tvou - znát cestu k prosperitě, k dobru, k plnému životu. Ne k bohatství či úspěchu, neboť dobře víme, že ty nejsou zárukou krásného života. Jak tedy na tuto otázku odpovídá Petr, který o Letnicích stojí před obrovským zástupem lidí? Vysvětluje, kdo byl Ježíš, co s ním udělali, že vstal z mrtvých. A ukazuje cestu: "Obraťte se tedy, obraťte se, aby vaše hříchy byly zahlazeny" (Sk 3,19). Doufám, že jsi tak v postní době důsledně dělal a dnes sklízíš ovoce svého pokání. Jan ve svém prvním listě naléhá, ​​abychom nehřešili. Ale zároveň říká, že selhání na této cestě neznamená konec nadějí. Představuje totiž zachránce - přímluvce Ježíše Krista, který je osvoboditelem z moci hříchu. Ježíš v evangeliu přináší pokoj. A dodává, že v jeho jménu se všem národům bude "hlásat pokání na odpuštění hříchů" (Lk 24,47).Čili "kdo nám ukáže štěstí"? Zmrtvýchvstalý. A cestou k němu je pokání konané z lásky. Nezůstávej ve hříchu!!!

Kdybych měl napsat seznam, co všechno mě tento týden rozladilo, vykolejilo, znechutilo, vyčerpalo a unavilo, myslím, že hustě popsaná A4 by na to nestačila. V tomto směru nebyl tento týden ničím mimořádný. A do toho mi jako kontrast zaznívá velikonoční radost ze všech liturgických textů. I Jobova slova: "Což není tvrdý boj život člověka na zemi?" (Job 7, 1). Jak to všechno sladit? Nuž nic z toho nesladím sám. Ale vím, že Ježíš žije v mém srdci a že to všechno není moje starost. Mým úkolem je zvládat bolest i radost, únavu i nadšení, znechucení i novou naději tak, jak přicházejí. Přinášet to vše jako oběť ve spojení s tím, kterého miluje duše. Vždyť u Boha má všechno význam, těm, co ho milují, "všechno slouží k dobrému" (Řím 8, 28). To nejsou jen utěšující slova, to je každodenní realita.

Dnes svůj text začnu písní. Zde jsou její slova: Protože mě máš tak rád, jak jen ty můžeš mít protožes´ mi svou chtěl dat nesmírnost zakusit. Tak kdyby ses mě zeptat, kdo jsem, místo svého jména vyslovím: "Jsem jen díky, za všechno a stále díky, tobě dík." Až mi zhasne slunce svit, budu zde končit, v tobě budu dále žít na věky v tobě žít. A když se mě potom zeptat, kdo jsem, místo svého jména vyslovím: "Jsem jen díky, za všechno a stále díky, tobě dík."

Přestože jsme se již přehoupli do závěrečné části postní doby, ve které liturgie klade více do popředí Ježíšovy poslední dny, jeho utrpení a smrt, přesto můžeme ve čteních stále vnímat linii zdůrazňování péče Boha o člověka. Skrze proroka Jeremiáše Bůh slibuje, že každý ho bude znát, Ježíš v evangeliu říká, že všechny přitáhne k sobě. A autor listu Židům konstatuje, že dílo vykoupení bylo v Ježíši vykonáno a je přístupné všem, kdo ho poslouchají. Když si z tohoto pohledu přečteš dnešní liturgické texty, doplní se ti další kamínek do mozaiky obrazu, na kterém vidíme, jak Bůh miluje člověka. Tebe!

Texty k dnešní neděli najdete zde.

"A už nebylo léku" (2 Kron 36, 16). Při čtení prvního textu bohoslužby slova této neděle vnímám v sobě něco jako hrůzu.

Druhá Kniha kronik totiž končí popisem důvodů, pro které se Židé dostali do zajetí. Pro které byl zbořen chrám a přestala bohoslužba. Jejich výčet je uzavřen suchým, ale strašným konstatováním: "A už nebylo léku." Jak zklamaný byl Bůh, když navzdory všemu svému úsilí nenacházel ve vyvoleném národě odezvu! Vydal ho do rukou pohanů.

2016 Copyright Pavel Šupol | Všechna práva vyhrazena | Login | Tvorba: www.lukaspavelec.cz