Zamyšlení na neděli

Mám pocit, jako by všichni tři hlavní protagonisté dnešních čtení odpověděli na otázku, kterou v žalmu vyslovují mnozí: "Kdo nám ukáže štěstí?" (Ž 4,7). Tento žalm v podstatě vyjadřuje touhu každého člověka, tedy i tvou - znát cestu k prosperitě, k dobru, k plnému životu. Ne k bohatství či úspěchu, neboť dobře víme, že ty nejsou zárukou krásného života. Jak tedy na tuto otázku odpovídá Petr, který o Letnicích stojí před obrovským zástupem lidí? Vysvětluje, kdo byl Ježíš, co s ním udělali, že vstal z mrtvých. A ukazuje cestu: "Obraťte se tedy, obraťte se, aby vaše hříchy byly zahlazeny" (Sk 3,19). Doufám, že jsi tak v postní době důsledně dělal a dnes sklízíš ovoce svého pokání. Jan ve svém prvním listě naléhá, ​​abychom nehřešili. Ale zároveň říká, že selhání na této cestě neznamená konec nadějí. Představuje totiž zachránce - přímluvce Ježíše Krista, který je osvoboditelem z moci hříchu. Ježíš v evangeliu přináší pokoj. A dodává, že v jeho jménu se všem národům bude "hlásat pokání na odpuštění hříchů" (Lk 24,47).Čili "kdo nám ukáže štěstí"? Zmrtvýchvstalý. A cestou k němu je pokání konané z lásky. Nezůstávej ve hříchu!!!

Kdybych měl napsat seznam, co všechno mě tento týden rozladilo, vykolejilo, znechutilo, vyčerpalo a unavilo, myslím, že hustě popsaná A4 by na to nestačila. V tomto směru nebyl tento týden ničím mimořádný. A do toho mi jako kontrast zaznívá velikonoční radost ze všech liturgických textů. I Jobova slova: "Což není tvrdý boj život člověka na zemi?" (Job 7, 1). Jak to všechno sladit? Nuž nic z toho nesladím sám. Ale vím, že Ježíš žije v mém srdci a že to všechno není moje starost. Mým úkolem je zvládat bolest i radost, únavu i nadšení, znechucení i novou naději tak, jak přicházejí. Přinášet to vše jako oběť ve spojení s tím, kterého miluje duše. Vždyť u Boha má všechno význam, těm, co ho milují, "všechno slouží k dobrému" (Řím 8, 28). To nejsou jen utěšující slova, to je každodenní realita.

Dnes svůj text začnu písní. Zde jsou její slova: Protože mě máš tak rád, jak jen ty můžeš mít protožes´ mi svou chtěl dat nesmírnost zakusit. Tak kdyby ses mě zeptat, kdo jsem, místo svého jména vyslovím: "Jsem jen díky, za všechno a stále díky, tobě dík." Až mi zhasne slunce svit, budu zde končit, v tobě budu dále žít na věky v tobě žít. A když se mě potom zeptat, kdo jsem, místo svého jména vyslovím: "Jsem jen díky, za všechno a stále díky, tobě dík."

Přestože jsme se již přehoupli do závěrečné části postní doby, ve které liturgie klade více do popředí Ježíšovy poslední dny, jeho utrpení a smrt, přesto můžeme ve čteních stále vnímat linii zdůrazňování péče Boha o člověka. Skrze proroka Jeremiáše Bůh slibuje, že každý ho bude znát, Ježíš v evangeliu říká, že všechny přitáhne k sobě. A autor listu Židům konstatuje, že dílo vykoupení bylo v Ježíši vykonáno a je přístupné všem, kdo ho poslouchají. Když si z tohoto pohledu přečteš dnešní liturgické texty, doplní se ti další kamínek do mozaiky obrazu, na kterém vidíme, jak Bůh miluje člověka. Tebe!

Texty k dnešní neděli najdete zde.

"A už nebylo léku" (2 Kron 36, 16). Při čtení prvního textu bohoslužby slova této neděle vnímám v sobě něco jako hrůzu.

Druhá Kniha kronik totiž končí popisem důvodů, pro které se Židé dostali do zajetí. Pro které byl zbořen chrám a přestala bohoslužba. Jejich výčet je uzavřen suchým, ale strašným konstatováním: "A už nebylo léku." Jak zklamaný byl Bůh, když navzdory všemu svému úsilí nenacházel ve vyvoleném národě odezvu! Vydal ho do rukou pohanů.

Pane, Bože, jak jsi to myslel, že jsi žárlivý? To jako fakt? Když se někdo jiný na nás podívá, tak jsi ochotný jít a bít se kvůli nám? Uděláš nám žárlivou scénu, když mrkneme okem po jiných bozích? Myslím, že přesně to jsi udělal a děláš. Když si ďábel získal srdce člověka, tak jsi to nenechal tak. Vstoupil jsi do boje a skrze svého Syna jsi nás opět získal pro sebe. A když jsme sami od tebe odešli, tak jsi nás připravil o všechny jiné bohy, za kterými jsme šli. Majetky, postavení, úspěchy, zdraví... - to vše jsi nám bral (pokud se něco z toho stalo pro nás důležitějším než ty, tedy naším bohem), jen abychom se opět vrátili k tobě, abychom neměli jiného boha.

Téměř obecně platí, že láska projevená konkrétním jednáním vyvolává odpověď lásky. Takto o tom hovoří sám Bůh ústy proroka: "provazy laskavosti jsem je přitahoval, lany lásky" (Oz 11, 4a). A přesně to lze říci o čteních předešlé i této neděle. Mluví o tom, jak moc nám Bůh vychází vstříc. Dává duhu do oblak, ušetří milovaného Abrahamova syna, skrze Ježíše ohlašuje, že se přiblížilo Boží království, říká nám, že je to jeho milovaný Syn, kterého však neušetřil, ale s ním nám zároveň daroval všechno. Trochu si to rozměňme na drobné. Nejprve drobný detail ve čtení z knihy Genesis: "Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, jdi ... a obětuj ho tam jako zápalnou oběť" (22, 2). Izák je milovaný syn. Jediný. Abraham je zas otec, a přece je ochoten uposlechnout a vzdát se milovaného syna. Bůh však jeho syna ušetří.

Mám před očima obraz nadšeného Boha. "Naplnil se čas." ​​Jak toužebně musel Bůh očekávat tento den! Propast mezi ním a jeho milovanými dětmi byla obrovská. Jistě, mohl ji uzavřít, překročit hned po dědičném hříchu, ale jaký by pak byl člověk, který tak snadno upadl do vzpoury? A tak Bůh sám sebe odsoudil k trápení srdce, aby jeho děti mohly dorůst k lásce ke svému Otci. Ale teď se naplnil čas! Skvělá zpráva pro Boha, který konečně uvidí, jak ho jeho děti milují. Ještě ho čekalo velké zklamání, když jsme zabili jeho jediného Syna, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých, neboť vnímal jeho oběť života jako jeden obrovský projev lásky k němu jménem všech lidí. Nadšený Bůh - protože se uskutečnilo dílo spásy a jeho milovaní lidé jsou již nejen jeho stvořením, ale mnohem více - jsou jeho milovanými dětmi.

Nevím, jestli mě tento rok opustí téma vůní :-). Začátkem prosince jsem uvažoval, že celý tento cyklus nazvu Voňavky.

Jaksi mě ovládá představa i touha být Kristovou líbeznou vůní...

Pokud bychom se podívali na dnešní první čtení z Knihy Job (7, 1 - 4. 6 - 7) a na evangelium (Mk 1, 29 - 39), na první pohled bychom viděli zřejmou souvislost, proč je Církev dala takto k sobě. Život Joba je jedno utrpení, příchod Ježíše Krista mnohým přinesl uzdravení a osvobození. Tato čtení zobrazují ostrý kontrast. A nám při jejich poslechu zdánlivě zbývá jen povzdech: "Kdyby tak Ježíš přišel dnes..." a s ním i konstatování, že opravdu se náš život podobá více Jobovi...

Tak rád bych dnes, milý čtenáři, mluvil s tebou o tom, jak se ti dařilo v tomto týdnu vnímat Boží pokyny. O to jsme před týdnem prosili v žalmu: "Ukaž mi, Pane, své cesty." Chtěl bych slyšet o velkých dílech, která Pán vykonal tím, že jeho lidé kráčeli po jeho cestách, odporovali zlu a konali dobro... Dnes budeme v tématu pokračovat.

Tato vánoční doba je nejkratší, jaká může být - přesně dva týdny.

Má to tu výhodu, že její oslavy jsou soustředěny do tří "dvojdenní" - Štědrý den (4. adventní neděle) a slavnost Narození Páně, pak svátek Svaté rodiny a slavnost Bohorodičky Panny Marie a nakonec tento víkend slavnost Zjevení Páně a v neděli svátek Křtu Krista Pána. Jakoby nás Bůh chtěl více "nastartovat" do oslavování a radosti, když nám skrze Církev dal takové tři "dvojdenní" za sebou.

2016 Copyright Pavel Šupol | Všechna práva vyhrazena | Login | Tvorba: www.lukaspavelec.cz