Zamyšlení na neděli

Snad nikdy v dějinách nebylo lidstvo tak systematicky obírané o naději, jako dnes. Snad nikdy nebylo tak hromadně šířené přesvědčení o nesmyslnosti života. Tento týden jsem četl článek o internetové hře pro děti, která trvá 50 dní a jejím posledním úkolem je spáchat sebevraždu jménem jakéhosi lepšího života... V jakém kontrastu s tím je dnešní radostná zvěst, kterou celá Církev skrze každého svého člena šíří do celého světa: Ježíš žije! Nejsme odsouzeni k beznaději, náš život není nesmyslný! Čeká nás krásná, radostná, šťastná věčnost, která začala už tady tím, že jsme vyznali své provinění a podřídili život Ježíši, Pánu nad životem a smrtí! A pokračuje slavením svátostí a životem řízeným Duchem, který nás vede ke konání dobra. Je nesmírně důležité, abychom jako křesťané tuto radostnou zvěst žili a šířili.

Můj milovaný / Má milovaná!.

Posílám Ti tato slova na začátku týdne, který mi zlomil srdce. Jsou před námi dny, kdy nově prožívám, jak mi lidé zabili jediného Syna. Poslal jsem ho k nim s velkou nadějí, že podle jeho slov a zejména jeho příkladu změní svůj život a budou mi dělat radost. Ale nestalo se. Zabili ho, neboť jim nepasoval do jejich plánů a smýšlení. Plakal jsem v ty dny. Pamatuješ si film Umučení Krista? Je tam pohled z výšky na kříž, na Zemi, na kterou padá slza. Moje slza. V ten den mi člověk podruhé zlomil srdce.

Myslím si, že Lazarovi nemáme co závidět. Smrti či spíše umírání se všichni více či méně bojíme - a on tím musel projít dvakrát.

Čili z pohledu světa to nebyla žádná výhra. Co však z pohledu víry?

Zkusme si představit, jak Ježíš volá: "Lazare, pojď ven!" Na koho to volá? Na mrtvého! A mrtvý nemůže slyšet. Nebo je snad přece jen něco, co je živé i v mrtvém? Víra nám říká, že je to naše duše. A koho slyšela Lazarova duše? Pána života a smrti. Ostatní už víme...

Pokouším se vžít do kůže katechumenů, kteří v rámci vrcholící přípravy na přijetí iniciačních svátostí poslouchali dnešní evangelium. Jak ho vnímali? Co se v nich dělo, když se dozvěděli, že budou vidět, ale nejen tělesnými očima? Rostlo v nich očekávání? Chvěli se touhou zakusit obmytí Duchem Svatým - Poslaným? I slepý se umyl v rybníku Siloe - což znamená Poslaný - a uviděl! Když ho pak Ježíš vyhledal, očima viděl stále člověka, ale vírou vyznal Boha. Stal se z něj nový člověk.

"Nastal čas, abych šla. Vděčně jsem se na něj podívala. Zahleděl se na své učedníky a pak na mě. Přistoupil ke mně a políbil mě na tvář. Otočila jsem se a odcházela od studny. Po několika krocích jsem se pustila do běhu a běžela jsem do města, co mi síly stačily. Poháněl mě nový, svěží pocit naléhavosti, přičemž jsem se snažila utřídit si myšlenky, které mi vířily hlavou. Řeknu lidem, že jsem potkala člověka, který mi řekl všechno o mně; řeknu jim, aby rychle utíkali ke studni a přivedli ho domů ještě předtím, než navždy někam odejde. Představila jsem si ho, jak přichází do našeho města, jak mluví s lidmi, jako z nich vytahuje to nejlepší, co v nich je, jak je vyzývá a povzbuzuje, aby odpustili lidem, jako jsem já. Doběhla jsem k městské bráně s očima plnýma slz a pocítila jsem, jak z hloubky mého nitra vyvěrá životodárná síla."

Pokud bereme postní dobu vážně, právem se nám může jevit jako náročný čas. Zejména pokud se snažíme být otevření na vanutí Ducha a nesoustředíme se pouze na nějaké běžné způsoby pokání, které nám většinou již nedělají žádné problémy, ale pokud vnímáme i okamžité vnuknutí typu: "Teď to nejez, počkej minutku a obětuj to za..." Nebo: "Nezapínej televizor, bude tě to svádět marnit čas." Nebo: "Nesleduj všechny ty webové stránky, na které denně klikáš, nemusíš všechno vědět. Tento boj mi daruj jako pokání za..." V těchto situacích je někdy těžké poslechnout, zvláště pokud se objeví myšlenka typu: "Vždyť není to nic špatného. To si nemůžu prohlédnout ani zprávy? " - "Můžeš, ale na co ti to je? Jsi si jistý, že tím se více zaskví Boží království v tvém životě?"

Každý člověk má na samém počátku svého života smrt. Neboť v důsledku dědičného hříchu ďábel má právo na život každého Adamova potomka.

Když Bůh stvoří čistou, neposkvrněnou duši člověka, ďábel ji hned bere do svých hrůzných drápů a označuje svým ošklivým nápisem Toto je moje! Tak poznamenal i mou a tvou duši. Avšak díky dílu vykoupení, které pro nás vykonal Ježíš Kristus, ve chvíli křtu byl ten ošklivý nápis zcela vymazán a dostali jsme jiný, nádherný, zářivý nápis: Toto je Boží dítě! Dostali jsme nezrušitelné znamení, že jsme se definitivně stali Božím vlastnictvím. Vlastně až tehdy jsme začali skutečně žít.

Texty na liturgii této neděle najdete zde.

Z dnešních čtení mám pocit, jakoby nám Církev dala chvíli na odpočinek v Božím náručí, čas na spočinutí a radování se z toho, že můžeme Bohu ve všem důvěřovat a zcela se na něj spolehnout. Dnes se nemusím za ničím honit, nic řešit, vyřizovat. Mám výsadu být jen tak s tím, "koho duše miluje" (Pís 3, 1).

Dopřej si dnes takovou chvíli. Pokud máš možnost, stáhni se někde do samoty (ideálně před svatostánek v kostele) a vnímej, jak se Bůh o tebe stará. Ať jsou ti v tom pomůckou dnešní čtení z knihy proroka Izaiáše (49, 14-15) i z Matoušova evangelia (6, 24-34). Bůh se o tebe stará lépe než vlastní matka!

Texty na liturgii této neděle najdete zde.

Když si vezmeme požadavky čtení posledních tří neděl plus té dnešní, tak to v nás může vyvolat beznaděj a rezignaci.

Blahoslavenství, sůl a světlo, spravedlnost větší než spravedlnost zákoníků a farizeů, a dnes dokonalost a svatost srovnatelná s Bohem. Copak se to dá?

Nedá. Není to v schopnostech člověka. Přesto to Ježíš od nás žádá. Jakým právem, proč?

Texty na liturgii této neděle najdete zde.

Vždy mi vyvolá na rtech úsměv, když slyším někoho citovat větu z Pavlova listu:

"Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na lidskou mysl nepřišlo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují" a vehementně touto větou zdůvodňovat, že nevíme, co nás čeká v nebi. Jistě, dá se to interpretovat i tak, že nevíme žádné podrobnosti ohledně nebe. Ale pokud se podíváme na kontext, ve kterém Pavel tuto myšlenku říká, zjistíme, že se netýká budoucnosti, ale poznání Boží moudrosti. O ní Pavel hned v další větě říká: "ale nám to Bůh zjevil skrze Ducha."

V pátek 2. února měl Svatý otec František v bazilice svatého Petra mši svatou pro zasvěcené, při níž řekl mimořádně důležitou homilii.

Mluvil o zpívání oslavných písní a snění snů. Zaskočilo mě to, možná i proto, že tento papež nezpívá. Tedy slyšel jsem ho zpívat jen jednou - na setkání Hnutí obnovy v Duchu Svatém zpíval svou oblíbenou píseň Vive Jesus El Seňor (Žije Ježíš, náš Pán).

Texty na liturgii této neděle najdete zde.

Chceš být blažený, šťastný? Dnešní čtení z Písma svatého definují, co to znamená blaženost, a zároveň stejnými slovy ukazují velmi jasnou cestu, jak jí dosáhnout.

A jako bonus k tomu přidávají, že tvé úsilí bude neustále podporováno Bohem (viz žalm či druhé čtení). Co víc potřebujeme?

2016 Copyright Pavel Šupol | Všechna práva vyhrazena | Login | Tvorba: www.lukaspavelec.cz