Evangelium: Jn 1, 6-8. 19-28

Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, jen měl svědčit o tom světle. Toto je Janovo svědectví, když k němu židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: "Kdo jsI?" Vyznal to a nezapřel. Vyznal: "Já nejsem Mesiáš." Zeptali se ho: "Co tedy jsi? Eliáš?" Řekl: "Nejsem." "Jsi ten Prorok?" Odpověděl: "Ne." Řekli mu tedy: "Kdo jsi? Ať můžeme dát odpověď těm, kdo nás poslali. Co říkáš sám o sobě?" Řekl: "Já jsem hlas volajícího na poušti: 'Vyrovnejte cestu Pánu', jak řekl prorok Izaiáš." Někteří z poslů byli farizeové. Ti se ho zeptali: "Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš, ani Eliáš, ani ten Prorok?" Jan jim řekl: "Já křtím vodou. Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte; ten, který má přijít po mně; jemu nejsem hoden rozvázat řemínek u opánků." To se stalo v Betánii na druhé straně Jordánu, kde Jan křtil.

Zamyšlení:

„Co říkáš o sobě?“ - tuto otázku adresovali Janu farizeové. Jan měl na ni i jednoznačnou odpověď - věděl, kdo je. A ty? Kdo jsi? Víš? Jistě bychom na tyto otázky uměli nějak odpovědět, otázkou však je či pravdivě. Jan měl v tom jasno, ale my v tom často jasno nemáme. Zamysleme se trochu a vybavme si okamžik z našeho života, kdy například lidé chodili k nám pro radu a byli s radou velmi spokojeni, když jsme někomu pomohli dostat se z problému nebo když jsme někomu pomohli vypočítat nějaký příklad v matematice. Dokážeme při pocitu, že něco umíme zůstat pokorní? Také však si můžeme přestavit událost, kdy se lidé nad námi zastavili a řekli nám: „Ty, co si o sobě myslíš?“ Nebo „Myslíš, že na to máš?“, „Máš to v hlavě v pořádku?“. Jak to na nás působilo? Myslím, že každý z nás se setkal s jednou z takových situaci a v každé z nich je někdy těžké smýšlet o sobě v pokoře. Jedna nás shodí někdy až do úplné malomyslnosti, druhá nás táhne k pýše (samozřejmě, úspěchy nejsou špatné, ale nesmíme z nich zůstat namyšlení). Nicméně, obě situace nás mohou učit pokoře. Pro mě osobně je při úspěších velmi silnou zbraní proti pýše chvála Boha a vyznávání, že On je větší než můj úspěch a uznání, že díky němu jsem to, co jsem. A při zraněních a nepříjemných situacích stačí přijít jednoduše za Ním a prosit ho ať nám ukáže naši hodnotu Božích synů a dcer. Vždyť přece pokora neznamená plazit se po zemi nebo vyvyšovat se, ale vidět sebe takového, jaký jsem. Je to uznání v pravdě svých dobrých stránek, ale i těch špatných. Jan se viděl takový, jaký je. Prosme o tuto milost, ať se i my vidíme v obraze pravdy.

Plug and Pray:

Pane Ježíši, selhal jsem a mám poskvrněný obraz o sobě. Prosím, přijď a dej mi větší víru, abych dokázal věřit v to, jak mě ty vidíš. Že nejsem nula, ani neschopný a na nic, ale že jsem tvé dítě, které má hodnotu a je pro tebe velmi vzácné. Až tak, že ses rozhodl kvůli němu přijít. Zároveň ti děkuji za všechny úspěchy, které jsou v mém životě díky tomu, že při mně bdíš. Amen.

V akci:

I lidé kolem nás mají poskvrněný obraz o sobě. Zkus dnes někoho pochválit za něco, co mu trochu zvedne sebevědomí.

Bonus:

Vyberme si tu správnou cestu.

2016 Copyright Pavel Šupol | Všechna práva vyhrazena | Login | Tvorba: www.lukaspavelec.cz